Papež je mrtev, Bůh nikoli

Když filozof Friedrich Nietzsche před více než sto dvaceti lety slavnostně prohlásil, že Bůh je mrtev, bylo to konstatování – většina jeho současníků už náboženstvím vskutku nežila – a zároveň program: odstranit poslední zbytky tradice, jež podle Nietzscheho svazovala, křivila a odčerpávala síly. A Nietzsche nebyl první ani poslední. I mnozí jiní evropští vzdělanci považují za samozřejmé, že náboženství končí: přichází věk vědy, rozumu, pozemšťanství.

Sociologická data jim většinou dávají za pravdu. Z nesčíslného počtu příkladů si připomeňme třeba jen milionový pokles počtu věřících mezi dvěma posledními českými sčítáními lidu anebo neschopnost církví prosadit zmínku o Bohu do preambule evropské ústavy. Jak ale s touto sekularizační teorií sladit události kolem smrti papeže?

Soumrak, nebo svítání

Pohřeb Jana Pavla II. sledovaly milionové davy nejen v Římě, ale u velkoplošných obrazovek i na mnoha jiných místech světa. Přímý přenos shlédly podle statistik neuvěřitelné dvě miliardy lidí. Obdobu nemá v dějinách ani bezprecedentní shromáždění politiků na pohřbu a projevy smutku po celém glóbu, stejně jako neslýchaný mediální zájem. Agentura Global Language Monitor přinesla zajímavé srovnání: Během 72 hodin po události se ve světových médiích objevilo asi třikrát více příspěvků o smrti Jana Pavla II. než svého času o teroristickém útoku z 11. září 2001 a asi…