Konec Roveru je výsledkem manažerských chyb a zejména desítek let snahy o státní průmyslovou politiku v tvrdém konkurenčním odvětví.
Blíží se poslední dějství. Rozezlení příbuzní pracujících více než stoleté automobilky se vydali minulý týden k sídlu britského premiéra na Downing Street, aby protestovali proti uzavření podniku. Žádali zachování šesti tisíc pracovních míst v automobilce. Doufali, že Rover koupí čínská státní firma Shanghai Automotive Industry (SAIC), ta ale v pátek prohlásila, že nemá zájem. Dodavatel karoserií a dílů pro Rover, firma Stadco, už oznámila, že propustí téměř tři sta zaměstnanců.
Problémy začaly v polovině šedesátých let, kdy se manažerům zdálo, že malá společnost jako Rover nemůže přežít. Proto firma nejprve koupila svého konkurenta Alvis a ji samou posléze převzala společnost Leyland. V roce 1968 vládní plánovači tehdejší labouristické vlády vytvořili za pomoci státních podpor kolem Leylandu v podstatě „národní“ automobilku, která měla konkurovat velkým německým a americkým výrobcům jako Ford a Volkswagen. Jenže sloučení několika značek vozů různých kategorií (Rover, Jaguar, MG, Austin atd.) se nepovedlo. Jak napsal nedávno v listu Financial Times profesor ekonomie Geoffrey Owen, řízení takové firmy by potřebovalo organizačního génia a takový talent nebyl k dispozici.
Na začátku sedmdesátých let firma neměla dostatek hotovosti a jedinou záchranou se stalo úplné zestátnění. Z potíží společnost…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
