Zásadně se lišila od beatniků, jelikož její elegantně uměřený hlas nehýřil výkřiky ani slovy z ulice. Nesouhlasila ani s tehdy vlivnou vlnou konfesijní poezie a přála si, aby si spisovatelé „některé ty věci nechali pro sebe“. Své básně odmítala publikovat v ženských antologiích, protože věřila, že poezie se má obracet ke světu nespoutanému limity pohlaví. Řeč je o Elizabeth Bishopové (1911–1979), významné americké básnířce, jejíž jméno bylo v českém kontextu dosud prakticky neznámé. Teprve na přelomu roku jsme se dočkali výboru z jejího díla, který pod názvem Umění ztrácet vydalo nakladatelství Fra.
Ztráty a nálezy
Titul je opravdu příznačný, protože ztráty provázely Bishopovou od útlého věku. Roku 1911 se sice narodila v relativně šťastné a movité rodině, ale brzy jí zemřel otec a matka se z jeho smrti už nevzpamatovala. Několikrát se zhroutila, a když bylo dívce pět let, museli matku poslat do ústavu, z nějž se již nikdy nevrátila. O Elizabeth se pak starali prarodiče z otcovy strany a později bostonská teta. Už v té době začaly Bishopovou sužovat nejrůznější nemoci, k pocitu neukotvenosti později určitě přispěla i lesbická sexuální orientace a alkoholismus pramenící z hlubokých depresí.
Život ale nebyl jen černý – Elizabeth totiž objevila umění. Jejím prvním oblíbeným básníkem se stal George Herbert, jehož sbírku našla ve čtrnácti letech v…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
