Když Nataša tančila

Na mnoha univerzitách se dnes řeší otázka, jak dál postupovat ve studiu „národních“ kultur. Filologické ideologie romantiků, založené na představě, že kultury jsou homogenní organismy analogické živočichům, dělí se podle jazyků a bojují mezi sebou o prvenství a moc, se zdají být neudržitelné. Jednak svými xenofobními politickými východisky, neboť identita jazyka, národa a státu už dávno není žádoucím ideálem uspořádání světa, jednak věcně: proč pokračovat v redukci kultury na gramatiku a dějiny literatury – dnes, kdy víme, v kolika médiích se kulturní tvořivost děje a jak pevně se jednotlivé její projevy navzájem prostupují?

Večeře u Stroganova

Britský historik Orlando Figes (45), který působí na Birkbeck College v Londýně, do této debaty vstoupil praktickým úkonem: napsal knihu Natašin tanec (2002, česky 2004) o kulturních dějinách Ruska, která vyvolává nadšení i odpor a hlavně diskuse o způsobu, jak zacházíme s kulturami, s jejich minulostí, s jejich reprezentací. Figes prokázal už v knize Lidská tragédie, s podtitulem Ruská revoluce 1891–1924 (vydal ji roku 1996), že pečlivě studuje prameny, píše velmi poutavě a napříč jednotlivými vědními obory, což mu zajistilo příznivý ohlas čtenářů a kritiku některých kolegů.

Figes se ptá na ruskost ruské kultury (titul knihy odkazuje ke směsi stylů a vlivů v tanci Nataši Rostovové, hrdinky Tolstého Vojny a…