Hory učarovaly kdekomu. Poválečné generace školáků se s jejich kouzlem seznamovaly dokonce povinně při lyžařském výcviku. Upřeno zůstává pouze těm, kteří v horách žijí. Od poloviny září do konce května musí topit, do práce i na nákupy se brodí sněhem, břečkou nebo kalužemi, na zastávkách přečkávají nekonečná zpoždění autobusů a lišky jim dávají i časně zrána dobrou noc. Tak tomu aspoň bylo, když jsem se před desítkami let přiženil do městečka na širokém hřbetu Krušných hor.
Rekreanti se občas vyskytli i tam, ale pravý horal se od nich jasně lišil. Když už musel z domu do závějí, pak jedině v polobotkách a solidním zimníku. Kdyby si vyšel v něčem sportovnějším, smáli by se sousedé za okny, že si jde zalyžovat, aby si užil sněhu, což by tenkrát žádného horala ani nenapadlo. Své atrakce však měla zima i pro ně, například představení místních ochotníků nebo plesy, jež se konaly v bývalé sokolovně. Široko daleko nejvyhlášenější býval ples mysliveckého sdružení, a to hlavně díky tombole. Žádný jiný z každoročních plesů se takovou tombolou nemohl pochlubit. Na bále místní továrny na stavební kolečka bylo zlatým hřebem tomboly stavební kolečko, na hasičském a školním bále se losovalo o to, co kdo přinesl, ale u myslivců čekali na šťastné výherce jeleni – jeden celý i s parožím jako hlavní cena, další tři rozporcovaní na ceny vedlejší.
Menší zvěřina se v okolí nevyskytovala zřejmě i proto, že lišky, které tu dávaly dobrou noc, trpěly vzteklinou. Jeleni se zato…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
