Sněhurka a emoce

Časy, kdy se umění hodnotilo kupříkladu dle estetických kritérií, jsou nenávratně ty tam a ani pamětníci se neodváží vážně je připomínat. Dnes se umění hodnotí dle audience anebo podle toho, zda dílo vyvolává či nevyvolává emoce. Emoce ovšem musí býti korektní a tím se rozumí především jednoznačně převoditelná na snadno zapamatovatelné a jednoduché nebo nicneříkající tvrzení dodané autorem či kritikem, například „svět je kulatý“ či „smrt je kočka“, případně „buď sám sebou“ atd. Auditorium výtvarného díla se pak rozdělí na dva tábory – a dohadují se do té doby, než přijde emoce jiná. Je přípustná též emoce fyziologicky verifikovatelná: škubnutí ruky, lépe je-li v ní kladivo, hysterický záchvat, usedavý pláč nebo nepříčetný smích, zkrat elektrického vedení. Ovšem v konkurenci s uměním televizním (kolik má kupříkladu dílů seriál Nemocnice!) či uměním vokálním a rozdávačně radostným (kolikrát denně jsme nuceni bez obrany vyslechnout slavici Vondráčkovou) má výtvarný (lépe vizuální) umělec pramalou šanci zaujmout – pokud jeho dílo nezaujme na výstavě při vernisáži během dvou vteřin, je pro umění navždy a nenávratně ztraceno (nepoužije-li jej umělec plnohodnotně v reklamě), neboť již jsou zde jiné vernisáže, jiní umělci a jiná překvapení a jiné emoce. Zbývá ještě umělecký předmět umístit na nejvyšší bod obydleného města a nasvítit anebo doufat ve skandál. Jenže dobrý skandál musí být všestranně výhodný, a je tedy sám svým způsobem uměním.