Mimochodem

Před několika týdny vyšel v sobotních Lidovkách vtipný sloupek, v němž filozof Tomáš Kulka doporučil řešit jednu z přetřásaných afér pomocí detektoru lži. Mnohé čtenáře pobavil, málokterý ovšem předpokládal, že se nápadu někdo odpovědný chopí. Hned v pondělí to učinil sám ministr vnitra. Z nenápadné glosy se postupně vyvinul ohromující happening, který zatím zdaleka neskončil. Podobně úspěšný sloupek dějiny české žurnalistiky snad ani neznají.

Detektor lži známe hlavně z thrillerů a detektivek. V literatuře se významněji uplatňoval po polovině minulého století, ale pak se až donedávna jevil jako pozapomenutý, mile archaický pozůstatek zašlých dob. Bujarý vědeckotechnický optimismus se tehdy na chvíli prolnul s dosud nezpochybněnými mravními zásadami, při jejichž překračování se provinilci ještě styděli. Podezřelé individuum rozpoznal čtenář okamžitě: těkalo očima, mluvilo trhaně a tváře mu obléval pot, zatímco poctivec, jenž neměl co tajit, se vyznačoval jasným pohledem i řečí.

Bylo by to báječné vodítko, kdyby jej u nás nezproblematizovala skutečnost. V letech, kdy v Americe triumfoval detektor lži, sledovali Češi fyziologické příznaky provinilosti v dokumentárních záběrech z procesu se Slánským. Obžalovaní byli bledí, zpocení, klopili zrak a mluvili nezřetelně, zato prokurátor přímo ztělesňoval pravdu vítězného lidu. O pár let později stát připustil, že to byla lež a že popravení byli ve smyslu obžaloby naprosto nevinní. V oněch letech se ostatně člověku…