Zájem o dobré filmy v Česku stabilně roste. Dokazuje to i návštěvnost velkých filmových festivalů, jejichž program byl letos mimořádně kvalitní. V zahraničí oceňované tituly, které na nich byly uvedeny, se však promítaly maximálně třikrát a jen nepatrný vzorek – Samuraj, Ztraceno v překladu, Fahrenheit 9/11 – se později dostal nebo brzy dostane do našich biografů. Proč české distribuční společnosti nejsou ambicióznější a proč plátna českých artových kin neustále zaplňují stejné archivní snímky Monty Pythonů, Wima Wenderse nebo Ingmara Bergmana? Proč má český divák a také filmový tvůrce přicházet o zajímavé současné filmy, které ve Vídni nebo Amsterodamu normálně běží?
Strop růžové naděje
Pro zjištění příčin je nutné ohlédnout se pár let nazpět. Před rokem 1989 byl u nás jediným distributorem stát, což se samozřejmě po revoluci změnilo a začala éra divokého podnikání. Hlad po hollywoodských velkoprodukcích naplnil kina a čeští normalizační režiséři přispěchali s pokračováním svých komediálních příběhů (Kamarád do deště 2, Discopříběh 2, Básníci 4). Takto nastavená distribuce se ovšem zhroutila po nástupu komerční televize a videí. Začalo tedy hledání nového diváka a s ním i rozvoj.
V polovině 90. let se naplno rozběhl například Projekt 100, který do širší distribuce vrátil filmy určené pro náročnější diváky. Vznikla současná struktura Karlovarského festivalu a z počátku menší akce, jako Febiofest nebo Letní filmová škola, začaly…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
