2004/31

Nejúspěšnější a zároveň jedna z nejstarších bílých raperských kapel The Beastie Boys vydala nedávno novou desku To the 5 Boroughs. Tajemný název by se dal přeložit jako „Na vědomí celému New Yorku“ (respektive jeho pěti hlavním částem, tedy Brooklynu, Bronxu, Queensu, Statenu a Manhattanu). V pořadí šesté album skupiny, vydané po šestileté pauze, je vlastně zvláštní formou dopisu, ve kterém se trio vyslovuje koncentrovaně a ostře k politické situaci v Americe. Ve dvacetileté historii kapely je to vůbec poprvé, co jejich album nese takto angažované poselství – raperům zřejmě došla trpělivost. Nová deska je však zajímavá ještě z jiného důvodu. Představuje totiž důležitou uměleckou reflexi atmosféry v New Yorku po teroristických útocích.

„Nikdy jsem se necítil jako umělec, ale jako pouhý milicionář oděný v olivové zeleni s puškou v ruce, připravený vždy a všude uposlechnout vašich rozkazů,“ řekl legendární šestasedmdesátiletý španělský tanečník Antonio Gades letos v červnu Fidelu Castrovi. Vůdce kubánské revoluce a dlouholetý přítel, který šel Gadesovi kdysi na svatbě za svědka, mu v Havaně předal nejvyšší kubánské kulturní vyznamenání – Řád Josého Martího. Byl to jeden z posledních momentů, kdy se slavný tanečník objevil na veřejnosti: minulé úterý zemřel v madridské nemocnici.

Když v roce 1995 vydal americký autor Simon Shama obsáhlou knihu Krajina a paměť, sotva doufal, že se jeho dílo dočká světové pozornosti. Odezva však předčila všechna očekávání a zájem veřejnosti o knihu i celé téma od té doby nepřestává růst. Spolu s tím je také stále širší. Když se totiž Shama snažil postihnout vztah mezi kulturou a krajinou a dokázat, že v krajině jde kultura před přírodou a že teprve podle našich kulturních zvyklostí jsme schopni krajiny rozeznávat a dávat jim jméno, zabýval se především krajinami tradičními, jako je les či mořské pobřeží. Dnes se však už o krajinách hovoří i v souvislosti s dalšími, nepřírodními končinami. Má to svou logiku, tato místa totiž v našich životech hrají neméně důležitou roli, protože mají vztah k národní či generační identitě a pocitu zakotvení v době plné změn.

Michael Haller se narodil roku 1945 v Konstanci. Po studiu filozofie a sociálních a politických věd působil dlouhá léta jako novinář: byl redaktorem a reportérem časopisu Der Spiegel a vedoucím rubriky týdeníku Die Zeit. Od roku 1993 je profesorem na univerzitě v Lipsku, která se snaží navázat na renomé, které v oboru žurnalistiky měla tato škola před nástupem fašismu. V německém kontextu představuje Haller podobný typ kritického hlasu v žurnalistice, jako Marcel Reich- Ranicki v literatuře. Uveřejnil řadu knih, které slouží jako skripta (Mediální etika, Svoboda médií a mediální kultura, Reportáž apod.), je vydavatelem mezinárodního renomovaného časopisu o žurnalistice Message (internetová adresa www.message-online.com), který má redakci v Hamburku, kde dnes profesor Haller žije.

Al-Káida se změnila. Od chvíle, kdy Spojené státy vyhlásily válku s terorem, byly zabity tři tisícovky jejích členů, konta, výcvikové tábory a teroristické základny v Afghánistánu padly do rukou nepřítele. Nejvyšší vedení by mělo být ochromeno a na útěku. Jenže bomby nepřestávají vybuchovat a oběti únosů mizet a umírat. Ani vojenský útok na Irák problém nevyřešil. Al-Káida je totiž trpělivá, umí se přizpůsobit a má mnohaletý náskok. Navíc bojuje rukou boží a má jasný cíl.

Letiště v Cincinnati. Lidé se protahují po dlouhém letu. Někteří zívají, jiní se nedočkavě hrnou ven z letadla. Málokdo ale ví, co ho čeká. Všichni musejí absolvovat pohovor s imigračními úředníky, bez ohledu na to, jestli mají před sebou další let. Spojené státy zkrátka přitvrdily režim. Zdá se ale, že za mořem spíš než na vypracovaný systém evidence vsadili na to, jak člověka od cesty úplně odradit. Problém je v tom, že to asi nejmíň vadí těm, proti nimž by měla být opatření namířena.

Právě před měsícem, 28. června, o dva dny dříve, než sliboval ohlášený termín, vycouvala spojenecká okupační správa z Iráku. Tehdy se naskýtaly spíše otázky: Jak si dočasný kabinet Ajáda Alávího poradí s terorismem, s ekonomikou, s přípravou na svobodné volby chystané na leden 2005? V posledních dnech se už začínají nabízet alespoň částečné odpovědi – soudě podle konkrétních kroků irácké vlády.

Vřava kolem „klecí“ v českých ústavech zůstala bohužel redukována na to, zda jsou v nejvyšší nouzi síťová lůžka lepší, či horší než pouta, vysoké dávky neuroleptik nebo izolační místnosti. Do jisté míry to zavinili i sami kritici, totiž Sunday Times a paní Rowlingová, neboť svým jednostranným zaměřením na samotnou existenci „klecí“ přihráli obhájcům současného stavu na smeč. Protože klece nelze vytrhovat z kontextu ostatních restriktivních opatření, dalo se očekávat, že přijdou hrozby typu: „když nám zakážete klece, budeme více poutat, dávat více léků“ a že u české veřejnosti zaberou. Než být přikurtován, omámen léky do bezvědomí nebo zavřen do izolační místnosti, to už je skutečně lepší být v síťovém lůžku. Je tedy u nás vlastně všechno v pořádku?

Zprávy z Afriky většinou znějí hrozivě. Černý kontinent se stal synonymem válečných konfliktů, bídy, smrtících epidemií a lidského utrpení. Zatímco konec studené války, uvolnění světového obchodu a boom informačních technologií přinesly jiným regionům větší svobodu a prosperitu, Afrika si kromě různých menších hrůz prožila genocidu ve Rwandě – další nyní doutná v Súdánu – a dále zchudla. Budoucnost se jí pak předkládá následující: na nemoci související s AIDS zemřou v příštích letech miliony práceschopných Afričanů, takže bída kontinentu ještě vzroste. A do nitra černého kontinentu hodlá přesunout výcvik svých bojovníků nejnebezpečnější teroristická síť na světě, al-Káida.
Jenže tím je řečena jen polovina pravdy. Afrika je také kontinent nesmírné naděje, kterou uprostřed Evropy nenajdete.

Až si příští rok sedne primátorka osmdesátitisícového Havířova Milada Holíková s tužkou a papírem nad přípravu více než miliardového městského rozpočtu a kolonku po kolonce bude proškrtávat projekty, které radnice podpoří, bude mít zvláštní pocit. „Poprvé si zřejmě zkusím něco, o čem jsem ještě před několika týdny neuvažovala. Rozdělit finance pokud možno rovnoměrně mezi ženy, muže, děti a staré lidi, aby z veřejných peněz měli prospěch všichni a nevědomky jsme třeba nepodporovali jen jednu skupinu na úkor ostatních,“ říká primátorka. S nápadem zkusit „spravedlivé rozdělování“ eráru přišlo na začátku července ministerstvo financí. Jeho emisaři pro něj nyní zkoušejí získat mezi komunálními politikami první stoupence.

Postavil se gangu, který už léta terorizuje Mostecko. Místo metálu si ale mladý policista Jiří Pouska za svou odvahu vysloužil jen problémy. Od gangu pomstu. A od svých policejních šéfů noční zatčení, hrozby a šikanu.
Jiří Pouska nastoupil k litvínovské policii před dvěma lety. Zhruba v té době byl před tamním klubem Pijonýr postřelen jeho majitel, zpěvák Martin Maxa. Přispěchal tehdy na pomoc jednomu z hostů, kterého před klubem mlátil gangster pistolí. Maxa vyvázl jen o vlásek, vystřelená kulka mu sklouzla po hlavě. Podobné útoky na náhodné hosty zažíval jeho podnik často. Mostecko totiž už dlouho terorizuje rozvětvený gang vedený ostrým hochem Martinem Macháčkem. Scénář je prostý. Komando mlátiček vtrhne do podniku, něco rozbije, zmlátí nějakého hosta a pak majiteli navrhne: Taková výtržnost se už nebude opakovat, když si nás najmeš jako ochranku. Maxa se takové praxi odmítl podrobit.

Stanislav Gross se to snaží utajit, ale veřejnost by to měla vědět: hlavními kandidáty na funkci šéfa ministerské inspekce a jeho náměstka jsou Miroslav Borník a Václav Jakubík. Inspekce přitom vyšetřuje zločiny policistů a mezi zásadní požadovanou kvalifikaci tam patří odvaha a čistý štít. Tedy vlastnosti, jejichž opak oba možní vítězové zosobňují.