2004/30

Před dvanácti lety si mohl návštěvník velké výstavy Vladimíra Boudníka v exkluzivních prostorách pražského Domu U Kamenného zvonu připomenout, že umělec v roce 1950 započal svou nevšední dráhu jen pár desítek metrů odtud v promrzlém kumbále na půdě zchátralého domu v Týnské ulici. Nynější výstavou na Pražském hradě se dílo bytostného outsidera z periferie města i společnosti přibližuje k nejposvátnějším místům českých zemí i k samému jádru státní oficiality.
Příběh Vladimíra Boudníka má klasickou osnovu, která byla už počátkem éry romantismu přenesena z barokních legend o světcích a mučednících do uměleckého prostředí. Hrdina žije dlouho nepoznán v bídě a odříkání, soustředěně pracuje na díle mimořádné duchovní síly a teprve v závěru života nebo posmrtně je posvěcen všeobecným uznáním a vynesen k vrcholům věčné slávy.

V nakladatelství Orpheus vychází monografie jednoho z nejosobitějších a nejdiskutovanějších režisérů současnosti – Dána Larse von Triera. Napsal ji režisérův někdejší učitel, filmový historik Peter Schepelern a produkci svého žáka rozebírá opravdu zevrubně. Jeho detektivní kinematografická práce je nadmíru čtivá, akademický žargon rozhodně nečekejte. Opravdovou filmovou kritiku ovšem rovněž ne, což monografii sice dílem sluší, jenže v čtenáři zůstane jedna neodbytná otázka: Kdo je vlastně Lars von Trier a co mají jeho filmy říct?

Něco takového severoitalský Milán ještě nezažil. Do jednacího sálu městské rady v majestátním Palazzo Marino počátkem minulého týdne napochodovalo několik mužů zahalených do muslimských závojů. Na jejich zvolání Alláh akbar reagovala část přítomných nasazením kápí ŕ la Ku-klux-klan. To se radní lombardské metropole sešli k jednání o záležitosti, která původně měla ovlivnit jen život jedné místní školy; která však bleskově přerostla v celonárodní civilizační diskusi.

Rámeček
Francouzský politik ROLAND DUMAS (1922) vstoupil do veřejného života v roce 1956, kdy se stal poslancem za socialisty. V letech 1988–93 řídil tento blízký přítel někdejšího prezidenta Françoise Mitterranda rezort zahraničních věcí, poté stál pět let v čele významné francouzské státní instituce Ústavní rady. Před několika lety byl odsouzen na šest měsíců odnětí svobody za přijímání úplatků, soud druhé instance jej však zprostil všech obvinění. Roland Dumas po mnoho let spoluvytvářel francouzskou zahraniční politiku a jeho hlas má i dnes značný význam.
Konec rámečku

Jste znám svou kritikou zahraniční politiky Spojených států. Co jí hlavně vyčítáte?
Spojené státy si v zásadě myslí, že dokážou řešit všechny světové problémy samy. Proto se už neohlížejí na OSN. Tak to nesmí dál pokračovat.
Co byste navrhoval?
Vazba mezi Evropou a Amerikou, která vznikla během studené války, je pryč. Svět se změnil, hrozba komunismu zmizela. Přitom na světě dnes není nikdo, kdo by vyrovnával současnou politickou a vojenskou sílu Spojených států. Právě tato rovnováha by ovšem zaručovala mír a stabilitu. Krátce řečeno, pro svět bude nejlepší, pokud Evropa získá na síle. To zpětně jen posílí transatlantickou vazbu a dobré vztahy. Říká se tomu koncept multipolarity.

Když v Pekingu nastupujeme do letadla severokorejských aerolinií, tušíme, že nás bude tento letoun teleportovat nejen prostorem, ale i časem. Na místě se naše očekávání potvrzuje.
Kolej, která kdysi sloužila jako ruská kasárna, obývá asi 30 Číňanů, pár Rusů a Mongolek, někteří – jak zjistíme později – více či méně uvědomělí, většinou ale milí lidé. A nadto dvě dívky a dva chlapci jakožto domorodý dozor.

V amerických kinech se věci vracejí k normálu, film Spider-Man 2 trhá kasovní rekordy. Historie si ovšem bude Moorův snímek Fahrenheit 9/11, který nedávno získal na festivalu v Cannes hlavní cenu, pamatovat coby nejúspěšnější celovečerní dokument. Při nástupu do amerických biografů v polovině června utržil za první víkend bezmála dvacet dva milionů dolarů. Dohady, jak Moorova bushovská antitiráda ovlivní výsledky podzimních prezidentských voleb, neutuchají.

Kdyby šéfredaktor ruské verze amerického časopisu Forbes Paul Klebnikov věděl, jak bude ve svých 41 letech v Rusku umírat, asi by zůstal doma ve Spojených státech a věnoval se burzovnímu zpravodajství. V páteční večer 9. července se vydal ze své redakce poblíž centra Moskvy na metro. Kolem projelo žiguli se třemi muži, jeden z nich po něm vystřelil dávku z automatické zbraně. Přivolaná záchranka přijela sice na místo bez resuscitačního vybavení, ale podařilo se jí Klebnikova dovézt do nemocnice živého. Cestou na operační sál však uvízl ve výtahu, a než se podařilo sehnat mechanika a stroj zprovoznit, vykrvácel.

PPF má problém. Mocná finanční skupina ovládající majetek za desítky miliard korun – vlastní například televizi Nova, Českou pojišťovnu, eBanku, splátkovou firmu Home Credit či týdeník Euro – čelí podezření, že při povinném výkupu akcií obrala menšinové podílníky o více než 160 milionů korun. V poměru k jejímu mnohamiliardovému majetku se to může zdát jako pakatel, pro pověst PPF je ovšem důležitý: skupina až dosud zdůrazňovala, že její akcionáři nikdy nemohli mít důvod si stěžovat.

Léta na ten problém upozorňovala média i mezinárodní organizace: zavírat lidi, kterým osud přidal do vínku zdravotní komplikace, do klecí a kazajek je špatné, ponižující a kruté. Jenže čeští politici a odborníci jako by byli hluší a o problému léta odmítali diskutovat, natož ho řešit. Minulý týden ale přišel zlom – kritika ze zahraničí společně s radikálním řezem ministra zdravotnictví Jozefa Kubinyiho spustila lavinu, která může strhnout i celý rigidní systém české ústavní péče. „Šokuje mě, že se něco takového může dít v členské zemi EU,“ napsala britská spisovatelka Joanne K. Rowlingová českým politikům, když si v týdeníku The Sunday Times přečetla reportáž z českého ústavu sociální péče v Rábech a dozvěděla se tak o běžné české praxi: zavírání klientů včetně malých dětí do ocelových nebo síťových klecí.

Po americkém Kongresu zveřejnil s napětím očekávané a pro světovou politiku nesmírně důležité dokumenty i tamní Senát. Jde v nich o pravdivost zpráv amerických tajných služeb o Saddámově podpoře terorismu a o pravděpodobnosti, že bagdádský režim drží zbraně hromadného ničení. Hodnocení těchto zpráv, klíčových pro vyhlášení irácké války, se týká i Česka. „Česká kapitola“ amerických parlamentních zpráv se týká notoricky známé a diskutované věci: možné schůzky šéfa teroristického útoku na USA Muhammada Atty s iráckým diplomatem Al Aním v Praze v dubnu 2001. Právě o ni se opíraly úvahy o jasném napojení al-Káidy na Saddámův režim. „Informace o schůzkách Atty s Al Aním se nepodařilo prokázat,“ zopakovali teď po kongresmanech i senátní vyšetřovatelé. Jejich verdikt stojí především na výpovědi odcházejícího šéfa CIA George Tenneta, jehož pochyby jsou už rovněž veřejně známé.

Tahle událost se ruskému prezidentovi Putinovi rozhodně nehodila do krámu. Úkladná vražda amerického novináře ruského původu Paula Klebnikova (v ruském prostředí známého jako Pavel Chlebnikov) z předminulého pátku jen zvýšila znepokojení z nepříznivých zpráv, které v letošním létě z Ruska chodí: Kreml již od května neúspěšně hasí nečekanou bankovní krizi, takže poplašení střadatelé už stihli vybrat desetinu celkových úspor, a u moskevského soudu nevybíravě drtí nejbohatšího ruského oligarchu a jeho obří ropnou společnost přivádí k bankrotu, čímž pro změnu děsí zahraniční investory. Do toho prezident prosazuje nepopulární reformy sociálního systému a jeho obliba poprvé za čtyři roky jeho vlády spadla pod padesát procent. Vražda známého investigativního novináře byla věru tím posledním, co si mohl Vladimir Putin v současnosti přát.

Koaliční vyjednávání zatím celkem plynule směřují k vytvoření staronové vlády sociálních demokratů, lidovců a unionistů. Stanislav Gross ani Václav Klaus se zatím nedopustili nějaké vážnější chyby. To neznamená, že je nouze o překvapení. Například Gross údajně ještě nedávno uvažoval o tom, že sice sestaví vládu, ale nakonec by jí nepředsedal. A i v opoziční ODS se po několika měsících projevil první vážnější rozkol, vždyť tam vlastně přežili pokus o malý puč.