Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Na studiích u Kimů

Když v Pekingu nastupujeme do letadla severokorejských aerolinií, tušíme, že nás bude tento letoun teleportovat nejen prostorem, ale i časem. Na místě se naše očekávání potvrzuje.
Kolej, která kdysi sloužila jako ruská kasárna, obývá asi 30 Číňanů, pár Rusů a Mongolek, někteří – jak zjistíme později – více či méně uvědomělí, většinou ale milí lidé. A nadto dvě dívky a dva chlapci jakožto domorodý dozor.

mobrazek_1289.gif
mobrazek_1289.gif • Autor: Respekt

vobrazek_1289.jpeg
Fotografie: Fotit smíme jen hezké věci. Foto: Jaromír Chlada • Autor: Respekt

Když v Pekingu nastupujeme do letadla severokorejských aerolinií, tušíme, že nás bude tento letoun teleportovat nejen prostorem, ale i časem. A to se´také stalo.

Zazděné schody

Je předvečer Dne slunce, neboli výročí narozenin před časem zesnulého severokorejského vůdce Kim Ir-Sena, takže „túčko“ na lince Peking–Pchjongjang je téměř plné. Část pasažérů tvoří členové zahraničních delegací směřujících na oslavy, je zde hodně vojáků, diplomaté a také třeba australský člen studijního kroužku státní severokorejské ideologie čučche. A taky naše dvě maličkosti letící do nepřístupného stalinského království studovat korejštinu v rámci půlroční výměnné stáže. Na pchjongjangském letišti nás všechny čeká starý autobus s prkennou podlahou a veze nás pár set metrů k příletové hale, na které trůní obrovská podobizna Kim Ir-sena. Uvnitř je temno, atmosféra připomíná okresní vlakové nádraží. Na záchodě neteče voda. Po půlhodinovém čekání ve frontě stojíme před celníkem, pak je tu poslední detektor – a můžeme jít. Venku na nás čeká ředitel univerzitní koleje, řidič a jeden zdejší student, aby nás malou dodávkou s řízením na pravé straně zavezli do 11 km vzdáleného hlavního města. Cestou si všímáme prvků středověkého zemědělství: na přilehlém poli táhne dobytek dřevěný pluh, kus dál se kodrcá archaický traktor s dřevěnou kapotou.

Kolej, která kdysi sloužila jako ruská kasárna, obývá asi 30 Číňanů, pár Rusů a Mongolek, někteří – jak zjistíme později – více či méně uvědomělí, většinou ale milí lidé. A nadto dvě dívky a dva chlapci jakožto domorodý dozor. Těžko říci, co vlastně tito strážci hlídají kromě prachu na rámech fotografií Kimů. Spíš mají soužití se zahraničními kolegy za odměnu – obcházejí pokoje, tu a tam dostanou něco k snědku, u Číňanů občas zhlédnou na videu i hollywoodský film. Ve 3. a 4. patře budovy bydlí i severokorejští studenti, schodiště k nim je ovšem zazděné a normálním vchodem se k nim nedostaneme.

Na první večeři v kolejní menze, jež je striktně vyhrazena pro zahraniční studenty, se seznamujeme s ruskou stážistkou, etnickou Korejkou studující zde řeč svých předků. Pochází z uctívané partyzánské rodiny, ukazuje nám společnou fotografii s Kim Ir-senem, po jehož boku prý bojoval její děd. Na chvíli znejistíme, ale nakonec od ní dostáváme cenné informace: voda teče jen přes den, teplá vůbec, do školy se musí i v sobotu, na tržišti lze nakupovat za načerno směněné wony (oficiální kurz 1 euro = 150 wonů; černý 1:1000), po Pchjongjangu můžeme chodit bez doprovodu, ale mimo něj se podíváme jen s organizovanými zájezdy, do zahraničí se dá telefonovat z mezinárodního hotelu, a hlavně – v ambasádní čtvrti mají v kanceláři World Food Program cizincům přístupný počítač připojený na internet.

A aby zážitků z prvního dne nebylo málo, usedáme po večeři do bílého džípu a francouzský sympaťák pracující pro humanitární organizaci nás veze na jedinou pchjongjangskou diskotéku v hotelu Jangakdo. Spravují ho Číňané, vstup je pět eur a pivo stojí dva měsíční dělnické platy – čtyři dolary. (Severokorejští studenti měli měsíční stipendium 900 wonů.) Uvnitř nejsou téměř žádní hosté, jen pár diplomatů a tři francouzští kolegové našeho společníka. Vyptáváme se, ale o světě kolem nevědí skoro nic: nerozumí řeči, zdejší kodex „humanitární spolupráce“ jim zakazuje například jezdit hromadnou dopravou, takže jsou pořád ve svých džípech, nemají wony, takže nakupují jen v několika speciálních prodejnách.

Z očí do očí

Den po příletu nás budí pochodové šlágry pionýrské dechovky vyhrávající nedaleko pod okny koleje. Musíme vyplnit několik formulářů, odevzdat cestovní pasy a 8 fotografií řediteli koleje, který se na příští měsíce stane naší spojnicí s neviditelným a nedosažitelným, i když zřejmě všudypřítomným Úřadem. To, že jich budeme potřebovat kvanta, byla jedna z mála informací, které jsme ještě před odjezdem dostali na pražském ministerstvu zahraničních věcí. Už deset let zde totiž žádný Čech nepobýval delší dobu, a proto se i po banálních informacích musíme pídit až na místě.

Už první procházka metropolí je výmluvná i pro ty, kteří by náhodou o zdejší realitě nevěděli vůbec nic. Pchjongjang, takřka srovnaný se zemí v průběhu korejské války, je vystavěn podle přísného sovětského urbanismu a víc než východoasijsky na vás dýchne orwellovsky: prázdné široké silnice, monumenty, šedé paneláky, lidé ve stejném uniformním oblečení a hlavně všudypřítomná propaganda. Tou jste obklopeni doslova na každém kroku. „Velký vůdce“ Kim Ir-sen a jeho dnes vládnoucí syn, „milovaný vůdce“ Kim Čong-il jsou opravdu všude – obrovskými malbami a plakáty počínaje a odznáčky na klopách všech kolemjdoucích konče. Lidé při kontaktu s námi očividně znejistí, zvlášť když na ně promluvíme korejsky (a k tomu s jihokorejským akcentem). Děti nás s ustrašeným výrazem obcházejí oklikou, nebo si přestanou hrát a jen nás beze slova sledují vykulenýma očima. Ale pozornost vyvoláváme i mezi dospělými. Jsme totiž jedni z mála Evropanů, co se po ulicích pohybují pěšky a bez průvodců. Lidé se za námi otáčejí, ukazují si na nás, ale jakmile se s nimi střetneme pohledem, okamžitě ucuknou.

V prodejně obuvi mají na výběr pouhopouhých 6 druhů bot a před prázdnou prodejnou zeleniny vyložili hlávkové zelí, což vyvolává frontu. Nálevny jsou narvány muži usrkávajícími pivo ze zavařovaček, na staveništi vyřvávají ampliony a pracují tu i vojáci a ženy. Všichni muži jsou pečlivě oholeni a všichni chodí v dlouhých kalhotách z umělé severokorejské látky Vinalon. Ta má tu vlastnost, že strašlivě kouše, takže je nutné nosit i v létě bavlněné podvlékačky fasované v rámci přídělového hospodářství na jakési kupony. Cigarety, jízda na kole a řízení dopravních prostředků jsou výhradně mužskými záležitostmi. Chození pěšky po fádním dvouapůlmilionovém městě je dost otrava, ale protože podle oficiálních předpisů nesmí cizinci vlastnit místní měnu, je koupě lístku na městskou dopravu teoreticky nemožná. My jsme naštěstí wony zakrátko sehnali prostřednictvím čínských spolužáků, kteří je směnili na tržišti, a tak můžeme zdejší dopravní systém vyzkoušet. Jako nejpohodlnější se jeví cestování metrem. Čínské vozy jezdí na dvou linkách a staví v 15 stanicích, jež jsou zdobeny mozaikami a plastikami v duchu revoluce. Povrchovou dopravu obstarávají trolejbusy, české karosy a tramvaje z ČKD, cestování v nich už ale tak pohodlné není. Nejprve čekáte ve frontě, a potom co se protlačíte dovnitř, trnete, kam vás to zaveze. Nenajdete zde totiž ani plán dopravy, natož jízdní řády a s evropským obličejem se místních na cestu nedoptáte, co kdyby poskytli informaci americkému špionovi? Takže mladší generace raději dělá, že naší korejštině nerozumí, a pokud nám někdo odpoví, pošle nás vždycky na opačnou stranu. Jednou se na nás obořil uvědomělý soudruh, že bez průvodců se nesmíme pohybovat, a vyhnal nás z tramvaje. Anebo při cestě trolejbusem zhaslo už tak sporé osvětlení a na čtvrt hodiny jsme se zastavili. Znenadání naznačil anonymní hlas první tóny písně a za chvíli už zpíval celý vůz oslavnou ódu na Drahého vůdce.

Na trhu

Ačkoli doprava MHD vyjde řádově na pár haléřů, jako nejvhodnější se nakonec ukázal bicykl. Jediné místo, kde se dá koupit, je podle kolejních znalců tržiště na periferii. Jedeme tedy na konečnou metra a pak pokračujeme ještě půl hodiny pěšky. To, že se ubíráme správným směrem, začínáme tušit, jakmile se zvyšuje koncentrace babiček nesoucích na hlavě zeleninu svázanou do šátku. Při spatření cizince náklad sundávají, jako by se styděly. A pak jsme na místě. Je neděle, jediný volný den, a tržiště praská ve švech. Tolik lidí pohromadě jsme v Koreji ještě neviděli. A jako obvykle vzbuzujeme poprask. Jsme na periferii města a mnozí z přítomných vidí cizince zřejmě vůbec poprvé. Jejich zájem je mlčenlivý, kontakt vylučující – asi jako kdyby Česko léta válčilo s Afrikou a najednou se po holešovické tržnici procházeli dva černoši –, ale přesto nepřehlédnutelný. Máme obavu, aby k nám nepřitáhl pozornost všudypřítomné milice. Proto se nemůžeme nikde zastavit, něco si prohlédnout, aby se kolem nás nevytvářel tichý hrozen čumilů. Když jsme v pohybu, dá se naštěstí trochu ztratit v hustém davu nakupujících.

Na tržišti se dá koupit vše, ze severokorejského úhlu pohledu, samozřejmě. Škála sahá od starých tkaniček do bot přes naporcované maso obsypané mouchami až po elektrický větrák. Naprostá většina nepotravinového zboží pochází z Číny a za jeho kvalitu by člověk rozhodně ruku do ohně nedal, nicméně pro místní je to vrchol luxusu. Na jízdní kola jsme zatím nikde nenarazili. Po několika opatrných a letmých dotazech v chůzi vychází najevo, že muži opírající se o bicykly na prostranství před tržištěm budou ochotni přistoupit na obchod. Je tu ale problém: když chceme jeden stroj vyzkoušet, je třeba se na chvíli zastavit – a v tu ránu je tu zase shluk zvědavců. Prodejce nervózním mrsknutím ruky naznačuje, že kšefty s takovým publikem jsou nebezpečné, a mizí pryč. Při další návštěvě už jsme chytřejší, nejdřív vybíráme pohledem a pak kousek dál v ústraní můžeme nový bicykl vyzkoušet. Počáteční cena sto eur končí na padesáti. Prodávající má ale strach, a když chci předat bankovku, dává pokyn, abych ho následoval směrem do města. Až po pár kilometrech na klidné ulici dochází ke směně. Ten chlápek má z kšeftu ohromnou radost, ale hned po převzetí peněz se ode mne odpoutává s tím, že není vhodné být viděn ve společnosti cizince.

Další možnost nákupu dává pýcha Pchjongjangu – největší obchodní dům v Severní Koreji, v doslovném překladu „obchod se stovkou druhů zboží“. Pětipatrová budova je bez osvětlení, eskalátory nefungují a je tu podivně málo zákazníků. Vše probíhá formou pultového prodeje, či spíše neprodeje. Na regálech v železářství jsou vyskládány identické krabičky s nůžkami a v oddělení parfumerie pořád stejná sada parfémů. Jako by se tu zastavil čas, vystavené zboží má evidentně svůj zenit už několik desetiletí za sebou. Mezi plechovými autíčky a šaty z vinalonu se zdá být jediným hodnotným artiklem tradiční celadonová keramika. Vyhlédl jsem si šedozelenou vázičku a chci zjistit, kolik stojí. Prodavačka z ní sfoukne nános prachu a s rozpaky se dívá na kolegyni, nakonec cenu nezná ani vedoucí. Vázička se vrací na polici a já odcházím.

Černý kurz wonu k euru je natolik výhodný, že některé ceny jsou směšné, jenže za místní měnu lze nakupovat jen na pár místech. Tuzemské spotřební zboží zde téměř neexistuje, takže wony ani není zač utratit. V obchodech pro cizince a majetné Korejce, kde je nabídka spotřebního zboží podobná tržišti, se platí tvrdou měnou a ceny jsou u některých výrobků i několikanásobně vyšší než v Česku. Panuje tu permanentní nedostatek drobných a místo eurocentů vám klidně vrátí propisku nebo žvýkačky.

Proč jsi to udělal

Zánovní japonský bicykl se ukázal jako výborná koupě. Na kole se můžete dopravit skoro kamkoli a při tom se dá i nenápadně fotografovat. To je ovšem, nutno podotknout, v Severní Koreji nesnadná činnost. Náš studentský dozor i ředitel koleje nám několikrát důrazně kladli na srdce, že smějí být fotografovány jenom „hezké věci“. Severokorejci aparát až na řídké výjimky nemají, a pokud se už někdo najde, fotí se nanejvýš skupinové portréty někde na louce před rozkvetlým keřem. Snímat pouliční život je naprosto neobvyklá a velmi podezřelá činnost. Dodnes mi zní v uších ředitelovo asi dvacetkrát opakované „PROČ jsi to fotil?“, když na mě jednou žalovali vojáci, že jsem snímal něco na ulici. Úplně stejnou otázku na mě také s nenávistí křičel policista na jedné z pchjongjangských služeben, kam mě předvedla milice poté, co jsem se pokusil vyfotit si nabouraný ohořelý trolejbus. Po hodině vyptávání („PROČ jsi to fotil?“) a telefonování mi soudruh vytahuje z aparátu film s tím, že neuváženým fotografováním ohrožuji severokorejský lid.

Komplikované jsou však v Pchjongjangu i mnohem nevinnější činnosti než fotografování. Tak třeba ve škole zjišťujeme, že bychom ke studiu nutně potřebovali slovník se severokorejským lexikem. Kde ho ale vzít? Na sekretariátu oddělení pro zahraniční studenty nevěděli, znalci z koleje nám radí prodejnu v jednom hotelu, tam se ale tváří, jako že vůbec nechápou, o čem je řeč. Až profesorka angličtiny nám dává adresu zamčeného knihkupectví, kde jsou po zazvonění ochotni nám za eura jeden anglicko-korejský slovník prodat. Chceme dva, to ovšem vyžaduje několik telefonních hovorů a hodinové čekání, než je obchod schopen tuto nečekanou poptávku uspokojit. Nakonec ale vysněné knihy máme a můžeme se vrhnout do studia. K dokonalosti chybí už jen konverzace s Korejci. Naděje proto vkládáme do kontaktu se studenty bohemistiky na nedaleké Vysoké škole cizích jazyků. Jaká náhoda, že přesně po dobu našeho pobytu jsou všichni na vojenském cvičení. A ještě nám ředitel koleje vyhuboval, že se bez povolení opovažujeme někoho hledat a k tomu v cizí instituci.

Stejně jsme pochodili i v univerzitní knihovně. I přes několikeré urgence během celého pobytu nám přístup do knihovny není povolen a knihy si můžeme půjčovat jen přes pracovnici knihovny, která tu a tam dochází na kolej. Je to jen byrokratický zádrhel, nebo chtějí mít přehled o tom, co čteme? Nebo snad existují knihy, které jsou tabu pro cizince ovládajícího korejštinu? Dodnes nemáme jasno. Fiaskem dopadl i „svévolný pokus“ o koupi jízdenky na vlak. Milice nás zadržuje rovnou u vchodu na nádraží a musíme s ní do čekárny pro cizince – prázdné ponuré místnosti obložené mramorem a vitrínami s exportním zbožím. Kam chceme jet, vyzvídá milicionářka. K moři? To bude vlakem moc drahé – taxík bude lepší. A jak to, že vůbec někam jedeme, když ještě nejsou prázdniny? Tak alou zpátky na kolej, snaha podívat se někam za Pchjongjang skončila neúspěšně.

Po stopách vůdce

Pár dní po příletu a ocitáme se ve víru oslav Dne slunce. Nejde o prastarou šamanistickou tradici. Sluncem severokorejské společnosti není nikdo jiný než Kim Ir-sen a Den slunce je výročí jeho narozenin. Hned ráno se proto musíme rituálně poklonit před sochou velkého vůdce v univerzitním kampusu. Pro cizince formální úlitba hostitelům, pro Korejce zásadní, často opakovaný úkon symbolizující rezignaci na osobní svobodu, naprostou podřízenost zakladateli stalinistické říše a jeho ideám. „Vzdáváme hold velikánovi, který nás osvobodil od japonské nadvlády, který svým géniem zařídil náš poválečný hospodářský rozvoj a všechny vymoženosti naší socialistické společnosti,“ odpoví na dotaz po smyslu těchto pravidelných poklon každý domorodec. Nakolik je ten vděk upřímný, se dá jen spekulovat.

Oběd je opravdu sváteční. Skládá se z několika chodů včetně např. plněné sépie, smažených ryb, různých druhů nakládané zeleniny i moučníku. Ve všední den je naše menu o poznání skromnější – maso připomíná žvýkačku, když zrají baklažány, máme je dvakrát denně celý týden a snídaňové mléko je zaručenou cestou k průjmu. Přesto si bezpochyby žijeme nad poměry – v zemi, kde dvě třetiny obyvatel trpí podvýživou a před nedávnem umírali hlady.

A večer podívaná největší. Na náměstí tančí tisíce Korejců v pestrobarevném oblečení tradiční tance. Revoluční hudba, budovatelská hesla, provolávání slávy. Sedíme na tribuně pro cizince a na konec oslavy se můžeme vmísit mezi tančící Korejce. Vypadají šťastně. Je to jeden z mála dnů, kdy mají volno. Stejná show, ještě doplněná o nekonečný průvod pracujícího lidu s alegorickými vozy a ohňostrojem nás čeká i 27. července při oslavě vítězství (!) v korejské válce a 9. září při výročí založení KLDR. Tam jsme také svědky zřídkakdy viděného obrázku: na konci vojenské přehlídky vychází k okraji tribuny Kim Čong-il a s kamennou tváří kyne pravicí zahraničním hostům. Tím se vysvětluje, proč jsme ten den před vstupem na tribunu procházeli tak přísnou kontrolou a proč nám stráž tak vážně několikrát opakovala zákaz fotografování.

Dlouhé sušení

V rámci hromadných výletů jsme se několikrát dostali i mimo Pchjongjang. Do nedalekého přístavního města Nampcho vede osmiproudá dálnice. V devadesátých letech ji v rámci brigády socialistické práce vybudovaly tisíce obyvatel s lopatami a krumpáči. Cestou potkáváme asi dvacet aut. O to víc je pěších, kteří po okraji dálnice přepravují na zádech přeplněné tlumoky, tlačí kárky nebo stopují s krabičkou cigaret v ruce. Největší atrakcí Nampcha je osmikilometrová hráz mezi ústím řeky Tedonggang a Žlutým mořem. Vysoký příliv zasahoval hluboko do vnitrozemí a znemožňoval zavlažování polí. Netřeba snad zmiňovat, kdo dálnici i hráz navrhoval. Druhým autobusem s námi na výlet jedou i zaměstnanci naší koleje. Po celou dobu jsou však od nás odděleni. I při pikniku táboří v lesíku mimo náš dohled. V tradičním svátečním oblečení zpívají korejské písně, ale když se chceme přidat, posílají nás pryč. Asi abychom neviděli, že si na kusu plechu nad ohněm opékají malý kousek masa, zatímco my jsme spořádali několik krabic jídla – rýže, masa, smažených ryb, vajec, čerstvé i naložené zeleniny – které pro nás před odjezdem kuchařky připravily.

Největším zážitkem je ale výlet spojený s návštěvou Pchanmundžomu – vesnice na korejsko-korejské hranici. Cestou se zastavujeme v buddhistickém klášteře u vodopádu Pagjon, kde nás dokonce provází soudruh mnich. Zřejmě to má sloužit jako demonstrace svobody náboženského vyznání. Pod hábitem však má uniformu s odznáčkem Kim Ir-sena. Před vjezdem do dvoukilometrového pohraničního pásma je u silnice cedule, kde stojí: Soul 90 km. Cesta na jih je ale pro Severokorejce zatím jen zbožné přání. V potěmkinovské vesnici v přísně střeženém demilitarizovaném pásmu nikdo nebydlí. Na balkónech už desítky let visí stejné prádlo. Zato je tam nejvyšší stožár s největší vlajkou na světě. Vrcholem je návštěva známých světle modrých budov, ležících přímo na hranici, kde probíhají korejsko-korejská jednání. Na pět minut se tak ocitáme na území Jižní Koreje, uvnitř pod bedlivým dohledem severokorejských a zvenčí jihokorejských vojáků.

V jednoho boha věřiti budeš

Poslední třetina našeho pobytu je spíš zoufalým čekáním na odjezd domů. Letem světem obcházíme zbývající dostupné atrakce – třeba americkou špionážní loď Pueblo, kterou Severokorejci zajistili v roce 1968, nebo 150 metrů vysokou věž Čučche, odkud je vidět celý Pchjongjang. Scénář je vždycky stejný – nejdřív po nás chtějí obrovské vstupné – třeba i deset eur –, aby nás nakonec po naší lamentaci, že jsme studenti, máme málo peněz, ale opravdu nás to moc zajímá, pustili zadarmo. Zašli jsme i na nedělní mši v katolickém kostele. Cizinců sem chodí jen pár, ale jinak je chrám do posledního místečka zaplněn korejskými věřícími. Zazpívá ženský sbor s plachetkami na hlavách, vyslechneme kázání o rodině, věřící odříkávají otčenáš a společně zpívají. Běžná mše. Jen mám sžíravý pocit, že jde o velké divadlo pro cizince. Nebo by právě těmto Korejcům beztrestně prošlo věřit v jiného Boha než velkého vůdce?

Rozhovor

Naděje se spíš rozplývají, říká o možnosti vzniku exilové opozice koreanista Petr Bláha

Severní Korea, na rozdíl například od Kuby, Barmy, Číny, nemá klasickou exilovou opozici. Proč?

Na rozdíl od ČLR a Kuby, ačkoli vůbec nechci situaci v těchto zemích zlehčovat, jsou v Korejské lidově demokratické republice podmínky umožňující alespoň formulaci kritického názoru nesrovnatelné. Netřeba připomínat, že severokorejské vedení sebemenší náznaky kritiky likviduje nejen na svém území, ale snaží se o to i v zahraničí. Nicméně zprávy o možné účasti severokorejských agentů na přímých likvidacích jako v případě na Jihu usazeného uprchlíka I Han-jonga v únoru 1997 se již prakticky neobjevují. Rovněž rétorika severokorejského režimu o „ochotě otevřít se“ i častější diplomatické aktivity přirozeně oslabují podporu exilové opozici z oficiálních míst v zahraničí. Dalším důvodem by pak mohly být rysy korejské politické kultury, pro kterou je charakteristická absence kompromisního jednání a neschopnost trvalejší kooperace skupin s podobným zájmem. Od vyhlášení tzv. programu sluneční politiky prezidentem Kim Tä-džungem před šesti lety navíc jihokorejské vlády snahy o vytvoření exilové opozice na svém území nevidí rády.

Uprchlíci obvykle odcházejí na jih poloostrova. Existuje tam nějaký náznak opozice vůči režimu na severu?

Zvláště v Jižní Koreji, ve Spojených státech, ale i v Evropě existuje řada organizací, jejichž cílem je situaci v Severní Koreji změnit. Jejich úsilí se soustřeďuje především na pomoc uprchlíkům, otázky lidských práv i problematiku humanitární, a některé mají alespoň ve svém názvu i cíl demokratizace. V Soulu například vznikla Demokratická rada Severní Koreje, jejímž spolupředsedou se stal 81letý Hwang Čang-jop, jenž v Kim Il-songově období patřil k předním ideologům severokorejského totalitního režimu a roku 1997 se mu podařilo uprchnout na Jih. Do organizace byly vkládány naděje jako do možného budoucího jádra opoziční exilové vlády, někdy přirovnávané k modelu Iráckého národního kongresu, která by v případě kolapsu severokorejského režimu mohla převzít dočasnou vládu. O Hwangovi se do nedávné doby uvažovalo jako o osobnosti, která by alespoň titulárně stála v jejím čele. Ale poté, co byla letos v březnu – údajně v důsledku výhrůžek jeho osobě – zrušena tisková konference v Soulu, na které byl Hwang podle některých zpráv ochoten vystoupit i v případě ohrožení vlastního života, se naděje na vytvoření efektivní exilové opozice spíše dál rozplývají.

Existují nějaké alespoň hrubé představy, jak by mohl vypadat scénář po případném pádu severokorejského režimu? Lze se nějak poučit v Německu? V čem by to bylo podobné a v čem jiné?

Pochopitelně určité paralely existují, ale při důkladné komparaci nalezneme mnohem více rozdílů než podobností. Z hlediska poměru počtu obyvatelstva v jednotlivých státech, hospodářského výkonu a geopolitického prostředí příznivého pro sjednocení vychází korejský případ nesrovnatelně hůře než německý. Nekontrolovaný kolaps severokorejského režimu by podle dnešních prognóz mohl vést k destabilizaci nejen Jižní Koreje, ale pravděpodobně regionu východní Asie v širším slova smyslu. Podobného scénáře se obává zvláště Čína.

Konec rozhovoru

Rámeček

Jak dlouho ještě

Severní Korea je jako právě nalezená konzerva z druhé světové války – nikdo pořádně neví, co se v ní skrývá. Všichni sice vědí, že to je už dávno zkažené, ale plechovka je stále zatraceně pevná. Jak ji otevřít a zda vůbec, se řeší už dlouho a zatím bezvýsledně.

Každého, kdo se jen trochu obeznámí s fenoménem KLDR, vzápětí napadne, jak je v dnešní globalizací a informačními technologiemi zmítané době vůbec možné držet takovým způsobem v šachu přes 24 milionů lidí? Kdo ovládá takovou masu a jak to, že mu u mezinárodního společenství dosud beztrestně prochází brutální způsob, jakým to dělá? O severokorejské společnosti bohužel existuje víc spekulací než ověřených faktů a ani pobyt přímo v jámě lvové nepřináší mnoho nových informací. Přesto si můžeme udělat alespoň přibližný obrázek o principech a mechanismech, podle kterých funguje.

Severokorejským komunistům se podařilo vytvořit téměř dokonale provázaný mocenský systém, který pohltil každého jedince. Jeho pilířem je Korejská strana práce, zasahující – stejně jako tomu bylo u nás s KSČ – do všech oblastí společnosti, s úzkou privilegovanou špičkou, která tahá za důležité nitky. Dalším pilířem je přísná izolace od okolního světa. Běžní Korejci se nemůžou volně pohybovat ve vlastní zemi, natož vycestovat ven. Z místních médií mají jen sporé a cenzurou velmi zkreslené zprávy ze zahraničí, dovážet cizí tiskoviny je přísně zakázáno, stejně tak posílat ven dopisy. Existuje dvojí telefonní síť, takže Korejec nemůže zavolat např. ani na místní ambasádu cizího státu, natož si pohovořit mezinárodně. Ani osobní kontakt není možný: množství cizinců v zemi je malé, snadno kontrolovatelné a kontakt se zahraničním občanem může být nebezpečnou záležitostí. Zem je prolezlá agenty a donašeči státní nebo tajné policie (podle odhadů spolupracuje s politickou policií šest z každých deseti Severokorejců. Každý hlídá každého. Podle principu kolektivní viny pak za jakýkoli přestupek hrozí trest nejen viníkovi, ale i dvěma generacím jeho rodiny. O rozsudcích bez soudu, odstrašujících podmínkách v lágrech, mučení vězňů, krutých trestech za malichernosti si už člověk může udělat obrázek sám z výpovědí uprchlíků. Nesmíme zapomínat ani na propracovanou výchovu a všudypřítomnou propagandu, kterými se už od útlého věku zpracovávají děti v poslušné bytosti loajální režimu a „milovanému vůdci“. Jednotící funkci má jasně definovaný společný nepřítel – Spojené státy a Japonsko.

Otázkou zůstává, jak Severokorejcům pomoci. Okolní státy, zejména Čína a bratři z Jižní Koreje, se brání úplnému pádu režimu, protože mají strach z přívalu uprchlíků, který by jistě zamával ekonomickými ukazateli. Čína tak nepřiznává Severokorejcům statut uprchlíka a posílá je zpět do KLDR (a tím automaticky do lágru) a Jižní Korea se pod pláštíkem sbližování staví jen velmi vlažně k hrůznému porušování lidských práv v KLDR. Všechny zainteresované mocnosti pak čelí problému největšímu – možnosti, že KLDR vlastní jaderné zbraně. Severokorejský diktátor Kim Čong-il už delší dobu provádí vyděračskou hru, která mu kupodivu stále vychází. Vyjednávání s režimem nikam nevede a utrpení obyvatel KLDR se prodlužuje.

Konec rámečku

Autoři jsou studenty koreanistiky na FF UK.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte