Muž, který se zapomněl

„Nemohu to ani vyloučit, ani potvrdit, protože si na to při nejlepší vůli prostě nevzpomínám.“ Autor této věty – dnes už bývalý náměstek ministra financí Jaroslav Šulc – musel být ve chvíli, kdy ji vyslovoval, totálně v koncích. Tak hloupá výmluva u nepopiratelné spolupráce s StB totiž nemůže projít ani v tolerantním Česku a Šulc také vzápětí po zásluze vyletěl ze židle. U padesáti jiných tuzemských náměstků by jejich eventuální odchod nestál za zmínku, tenhle si však pár vět zaslouží.

Bývalý ekonomický novinář Šulc byl ve funkci od roku 2001 a od počátku bylo jasné, že to není muž na svém místě. Proslul hlavně jako zvlášť arogantní obhájce regulovaného nájmu. Když si majitelé restituovaných domů stěžovali, že jim nájemné nestačí na pokrytí nákladů, vzkázal jim, že jen „idiot“ si mohl požádat o vrácení zchátralého činžáku. A když dal majitelům za pravdu Ústavní soud, Šulc se na nejvyšší právní autoritu obořil, že on, náměstek, si regulovaný trh „nenechá rozbít“. Do jeho pravomoci spadal dále dozor nad sázkovými společnostmi, penzijními fondy a pojišťovnami. Ve všech těchto oblastech Šulc selhal: jeho podřízení utajují, co mohou, ovšem čas od času se stejně provalí, jak je kasina či fondy hravě vodí za nos.

Když nyní Hospodářské noviny ze zveřejněných svazků StB zjistily, že Šulc coby loajální komunista poskytl politické policii poštovní schránku pro dopisování se zahraničními špicly, náměstek snad spoléhal, že i…