Týdeník The Economist v březnu 1995 napsal: „Moldavsko je modelem správné reformy. Skutečnost, že jde o malou zemi, z ní dělá perfektní reformní laboratoř.“ Osm let poté lze už na ruzyňském letišti vytušit, že perfektní laboratorní experiment se asi moc nevydařil. Do starého ruského Jaku-40 společnosti Moldova Air nastupuje několik mužů v kožených bundách a pětice výrazně nalíčených dívek s igelitovými taškami z letištních free shopů. Čím se asi živí oni muži, je záhadou. Čím se živí ty dívky, je patrné na první pohled. Pouze jeden cestující zřejmě vyráží do Kišiněva za obchodem. Takhle složení pasažérů letících do úspěšné reformní země nevypadá.
Pomáhají záhumenky
Z evropských postsovětských republik se na Moldavsku pád impéria podepsal nejtvrději. Hrubý domácí produkt klesal až do roku 1999, kdy se zastavil na asi třetinové úrovni. Země však stále hospodářsky závisí na Rusku a s tím, jak se Moskva vypořádala s pádem rublu v roce 1998, nakonec dorazil růst i do Moldavska: v roce 2000 dosáhl 2 % a o rok později následoval solidní vzestup o 6,1 %.
Jenže v absolutních cifrách činila v témže roce výše HDP na hlavu podle údajů Světové banky pouze
407 dolarů. Moldavsku tak patří titul nejchudší země Evropy. Co si pod tím konkrétně představit? Hamburger u McDonald’s na hlavní třídě v Kišiněvě je sice jídlem pro bohaté a spotřeba masa, mléčných výrobků a…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
