Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Pavel Tigrid: Muž, který děsil

Před sto lety se narodil jeden z nejvýznačnějších představitelů českého protikomunistického exilu

FO00133851
Autor: ČTK

Přesně před sto lety se narodil Pavel Tigrid. Při této příležitosti odemykáme následující text zachycující život jednoho z nejvýznačnějších představitelů českého protikomunistického exilu. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

 

Reklama
Reklama

Pokud bychom chtěli popsat dějiny Československa jako příběh jednoho člověka, těžko bychom hledali vhodnějšího kandidáta, než je Pavel Tigrid. V očích komunistů démon, pro odpůrce komunismu naopak úctyhodný spojník se Západem. 31. srpna 2003 zemřel. V čem se lze poučit z jeho pozoruhodného života?

Na jawě tam a bez ní zpátky

Před příchodem nacistů do Prahy žil Pavel Tigrid (tehdy ještě Pavel Schönfeld) vcelku normálním životem mladého pražského intelektuála. Navštěvoval druhým rokem práva, psal do několika časopisů články o umění a literatuře, hrál divadlo a debatoval o umění v kroužku mladých literátů jako Jiří Orten, Zdeněk Urbánek a Josef Lederer. „Dlouho jsem ani nevěděl, že jsem Žid. Otec, profesí chemický inženýr, byl totiž typický masarykovský vlastenec,“ vzpomínal později Tigrid v jednom z rozhovorů.

Po obsazení Prahy Hitlerem v polovině března 1939 přišlo první Tigridovo vnuknutí. „Dívali jsme se na německé vojáky a řekli si – tohle pro nás není,“ popisoval pak s oblibou Tigrid tehdejší dramatické chvíle. Zatímco ostatní ještě čekali, co se bude s přepadenou republikou a nimi samotnými dít, Pavel Schönfeld si s kamarádem Josefem Schwarzem-Červinkou v prvním chaotickém týdnu vyřídili na gestapu povolení k návštěvě Slovenska a na Tigridově Jawě 125 zamířili přesně opačným směrem – přes Německo do Holandska a Británie.

Pavel Tigrid
Pavel Tigrid • Autor: Wikimedia/ Fousek.apple

Na hranicích dostali od britského imigračního úředníka vízum a ještě v březnu se ocitli v Londýně. Tigrid později neposkytl mnoho rozhovorů, v nichž by popisoval svůj život do detailů. Lze si tedy jen domýšlet hloubku dramatu, které během války prožíval ve vzpomínkách na svoji rodinu. Otec zemřel krátce před nástupem do transportu, matka a další příbuzní zahynuli v osvětimských plynových komorách. Z celé rodiny se zachránila útěkem do USA jen Tigridova nevlastní sestra.

V Londýně se Pavel Schönfeld rozkoukal poměrně rychle. Anglicky uměl už z Prahy, napřed ale začal pracovat jako skladník a číšník. Po začátku války se přihlásil coby dobrovolník do vznikající československé zahraniční armády, místo do bojů však na podzim 1940 nastoupil jako překladatel a hlasatel do BBC, postupem času byl jeden z nejoblíbenějších. „V BBC jsme museli mít pseudonym a mě napadlo slovo Tigrid. Špatně jsem na gymnáziu poslouchal a místo řeky Tigris jsem si, bůhví proč, pamatoval Tigrid,“ vysvětloval později.

Nástup do BBC ovšem v tehdejších mimořádných časech znamenal víc než jen novinářskou práci. Dohled nad českým vysíláním měl někdejší náměstek ministra zahraničí Hubert Ripka, Tigridův nadřízený byl Josef Korbel, pozdější velvyslanec v Jugoslávii a otec Madeleine Albrightové. Také Tigrid se tedy musel formálně stát zaměstnancem ministerstva zahraničí. Londýnský pobyt mladému muži otevřel i nové názorové obzory. Historik Milan Drápala k tomu ve své knize Na ztracené vartě Západu píše: „Hluboký dojem v něm zanechalo britské pojetí demokracie slučující v sobě zažitý parlamentní systém, politickou i náboženskou snášenlivost, dalekosáhlou svobodu projevu i tisku.“ Navíc vztah s katoličkou přiměl v Anglii Tigrida k tomu, že přijal katolickou víru.

Po válce Tigrid s přáteli váhal, zda se vůbec má vrátit do Čech. Bylo jim jasné, že nad republikou visí Stalinův mrak jako temná hrozba. Část party v Londýně skutečně zůstala, Tigrid a další zvolili návrat. „Vypadalo to sice, že komunisté vezmou moc do rukou, ale když jsme celou válku hlásali, aby lidé šli do odboje, tak jsme měli povinnost se vrátit,“ vzpomínal později Tigrid.

Viděli jsme děti

Přílet do vlasti měl pro Tigrida pikantní příchuť. Komunistický ministr informací Václav Kopecký mu totiž poslal telegram, že s ním počítá do Československého rozhlasu. Do letadla tedy vsedl dříve než ostatní a v červnu 1945 přistál v Plzni. Na ranveji byl pro slavného rozhlasáka natažený rudý koberec, vyhrávala uvítací hudba. „Hned po příjezdu do Prahy jsem šel do sídla rozhlasu, kde se mezitím ukázalo, že šlo o omyl,“ řekl k tomu později Tigrid. „Kopeckému, který prožil válku v Moskvě, někdo řekl, že mám rozhlasovou školu BBC a jsem levý sociální demokrat. Můj zbolševizovaný kolega z BBC Jiří Hronek ale všechno uvedl na pravou míru, když mi řekl: Pane Tigride, je to nedorozumění, pro vás tady nic není.“

Václav HAVEL, ALŽBĚTA II., PHILIP, Pavel TIGRID - recepce
S britskou královnou na Pražském hradě. (1996) • Autor: ČTK

Tigrid nastoupil do angloamerického oddělení na ministerstvo zahraničí a díky svým kontaktům a jazykovým znalostem udržoval přátelský styk s úředníky britské a americké ambasády. Hlavně se ale cítil jako novinář, i když se tehdy musel pohybovat ve světě tehdy obvyklých, úzce stranicky zaměřených tiskovin. Hned po příchodu z Londýna se sblížil s lidovci a začal psát pro jejich Lidovou demokracii. Kromě toho pod lidoveckými vydavatelskými křídly založil kritický týdeník Obzory a později Vývoj.

Jeho texty se v tehdejším, pomalu, ale jistě bolševizovaném Československu staly pojmem. Je na nich dobře vidět, jak nad loajálním státním úředníkem vítězil nezávislý komentátor politických poměrů. „Dosud nikdy nebyla pověst Československa na Západě tak špatná jako dnes,“ píše v listopadu 1945 v článku Odsun Němců, Západ a my. Tigrid navštívil jeden z pražských lágrů pro Němce (kolem Prahy jich tehdy bylo dvacet) a podal o něm zprávu. „Viděli jsme děti, které se už v táboře narodily nebo tam strávily první měsíce života. Úmrtnost mezi nimi je hrůzně vysoká a ty, které jsou naživu, jsou už smrtí předznamenány,“ píše Tigrid v článku stavícím se proti tehdejší antiněmecké hysterii.

Velkým Tigridovým tématem bylo poválečné uspořádání Evropy. Jako novinář opakovaně varoval, že kontinent se nesmí rozdělit. A jasnozřivě vytušil, že je veta po nadějích, když se Sovětský svaz odmítl připojit k Marshallově plánu. „Svět se rozdělí na část, jež bude hospodářsky spolupracovat a jejíž hospodářská obnova bude poměrně rychlá, a část druhou, mnohem chudší, jež bude odkázána sama na sebe a kde už nyní, v některých zemích, je hlad, bída a chaos,“ psal ještě ne třicetiletý komentátor Tigrid v červenci 1947.

Už o rok dříve se ale kvůli psaní dostal do sporu s ministerstvem zahraničí. V článku „Věčná otázka našich dějin“ Tigrid v červenci 1946 upozorňuje, že se Československo začlenilo do sovětského bloku a v případě válečného konfliktu mezi Východem a Západem bude bojovat na straně Stalina proti Západu. „Naše styky hospodářské a kulturní se Západem byly nepoměrně živější, než obdobné styky se Sovětským svazem,“ upozorňuje Tigrid na vznikající paradox. Hned příští den po otištění řešilo Tigridův text předsednictvo Národní fronty (de facto vedení státu) a náměstek ministra zahraničí Vlado Clementis (komunista, který později dostal od svých spolustraníků provaz) Tigrida za „mimořádně záškodnický článek“ vyhodil z ministerstva.

Komunisty řízená tajná policie Tigrida tehdy v jedné ze svých zpráv popsala jako člověka, který „útočí na čs. zahraniční politiku, lidově demokratický režim a hrubě napadá Sovětský svaz“. S blížícím se převratem nechal komunistický ministr vnitra Václav Nosek zapsat Tigrida na seznam nejnebezpečnějších osob, které měly být zatčeny už dva dny před plánovaným pučem – 23. února. Tigrid měl ale opět štěstí. Pravděpodobně na varování přátel ze západních zpravodajských služeb týden před komunistickým převratem odjel jako novinář do Německa.

Když zjistil, co se v Praze děje, bojoval s dilematem, zda se vrátit pro manželku Ivanu (vzali se krátce před tím v lednu). Místo toho jí poslal telegram se zprávou, že onemocněl a potřebuje, aby za ním hned přijela. Estébáci ale zprávu zachytili a Ivanu Tigridovou doma před odjezdem zatkli. Po třech měsících věznění byla propuštěna a v září jí přátelé z britské ambasády pomohli přejít na Šumavě hranici.

Největší nepřítel

V prvních letech emigrace žili Tigridovi v Německu. (Manželka Ivana ještě v Čechách původní přezdívku zlegalizovala na skutečné příjmení.) Tigrid se živil jako nezávislý novinář, psal do Neue Zürcher Zeitung a do Irish Times. Cestoval také mezi Londýnem a Paříží, spoluzakládal exulantské spolky, snažil se zlepšit podmínky v uprchlických táborech v Německu, kam se Češi po útěku uchylovali.

Svěží, věčně mladý demokratický živel. (Pavel Tigrid, nedatováno)
Pavel Tigrid, nedatováno • Autor: archiv rodiny Kovtun

Jako jeden z nejaktivnějších emigrantů byl samozřejmě od začátku sledován komunistickou rozvědkou, jejíž agenti tehdy do Prahy hlásili zprávy typu: „Tigrid si najal byt ve Frankfurtu, má německou služebnou. Žije na vysoké úrovni, má povolení nakupovat v amerických obchodech.“ V raportu ze září 1948 zase čteme: „Pro Američany a Angličany je to člověk, na kterého se lze spoléhat. Má podstatný podíl na rozkladné a podvratné činnosti vůči ČSR.“ Proto komunisti soustředili na Tigrida svoji pozornost a rozjeli doma kampaň, která Tigrida představovala jako největšího nepřítele Čechů a agenta CIA.

Sám Tigrid o tom nikdy veřejně nemluvil, znalci tajných služeb a emigrantského prostředí ale míní, že pro CIA opravdu pracoval. Ostatně nebylo by divu: mimořádně talentovaný novinář, jazykově vybavený, s jasnou a zcela jistě opodstatněnou představou, že skutečným škůdcem Československa je komunistický režim, proti němuž je připraven bojovat. Koncem čtyřicátých let nabývá forma boje zřetelné obrysy: americký Kongres schválil peníze na zprovoznění vysílače Svobodná Evropa a Tigrid dostal nabídku, zda nechce zformovat její mnichovskou pobočku, zatímco newyorskou centrálu dával dohromady Ferdinand Peroutka. Tigrid samozřejmě neodolal a do července 1950, kdy vysílání začínalo, kolem sebe shromáždil osmdesátičlenný tým lidí. Sám se stal programovým ředitelem.

Pak ale nastaly potíže. Vlivní poúnoroví exulanti začali novému řediteli vyčítat vstřícnost vůči formujícímu se východnímu bloku a jeho lidem. Tigrid totiž zaměstnal ve Svobodné Evropě několik bývalých komunistů, nevyhýbal se kontaktům s nimi, ve svých textech rozvíjel možnosti spolupráce napříč železnou oponou. Když pak jako jeden z šéfů české sekce Svobodné Evropy žádal o vízum do USA, nedostal je. Vzápětí zjistil, že americké úřady schraňují desítky udání, podle kterých „pomáhá komunistům“. Teprve na přímluvu Peroutky mohl tehdy do Ameriky vyjet.

Další problém nastal v roce 1952, kdy mnichovská redakce požádala o více autonomie na newyorské centrále. Peroutka spolu s Američany požadavky odmítli a Tigrid se rozhodl ze Svobodné Evropy odejít. Krátce nato Německo opustil a přestěhoval se do New Yorku. A tady mu nastaly těžké časy. Nemá dobrou práci a opět si vydělává jako číšník. Přihlašuje se ke studiu politických věd na Kolumbijské univerzitě, občas dopisuje do krajanských a amerických novin. Nenadálých existenčních potíží si všimnou estébáčtí agenti a rozhodnou se Tigrida zlákat ke spolupráci.

Přejdeme na stranu války

Ve spisu, který na Tigrida vedla StB, lze tedy nalézt zápis z roku 1955, v němž jeden z estébáků píše: „Došli jsme k závěru, že Tigrida by bylo možné získat ke spolupráci. 1) Je ve svízelné finanční situaci, jeho žena čeká dítě, nebude moci pracovat. 2) Vyhodili ho z Radio Free Europe. Lze předpokládat, že je osobně roztrpčen. 3) Staví se kriticky vůči poměrům v emigraci. 4) Američané jej považují za odborníka, RFE za něj fungovalo lépe než nyní. Už ho požádali, aby sepsal návrh, jak práci studia zlepšit. Lze předpokládat, že nebude dlouho bez místa. Je třeba jednat rychle.“

Václav HAVEL, Pavel TIGRID
Autor: ČTK

Přátelé Pavla Tigrida později vzpomínali, že on sám mluvil obvykle o svém číšnickém období v New Yorku se smíchem („Bylo to strašně peněz a spousta whisky.“). Nicméně 11. června 1956 zazvonil u Tigridů telefon. Muž se představil jako český diplomat u OSN a sdělil, že volá z nedaleké restaurace a rád by s Pavlem Tigridem mluvil. Tigrid jej pozval k sobě domů. Tam „diplomat“, přesněji řečeno komunistický rozvědčík Miloš Vejvoda (v 70. letech náměstek ministra zahraničí) Tigridovi pochválil jeho články v amerických novinách. „Tigrid se choval přátelsky, ochotně mluvil o svých názorech,“ hlásil později Vejvoda do Prahy.

I z pozdějších let je patrné, že Pavla Tigrida vždy přitahovali lidé, kteří žili v Československu a přicházeli jej v emigraci navštívit. Právě tento zájem stál i za několika schůzkami s Vejvodou. Podle znalců estébáckých metod „diplomat“ zatím jen zkoumal, čím by mohla StB Tigrida zkompromitovat, po čemž by teprve přišla nabídka spolupráce. Nic takového ale nestihli. Naposled Vejvoda přišel k Tigridovi krátce po potlačení maďarského povstání na podzim 1956 a našel jej velmi rozčileného. „Co říkáte té sprosťárně v Maďarsku?“ křičel podle spisu Tigrid. „V Moskvě se dostali k moci stalinisté, jsou to gangsteři, nic jiného.“

Oproti zvyklostem Tigrid Vejvodovi ani nenabídl židli. Ten se tedy posadil sám a podle záznamu se snažil intervenci hájit. Tím jen vyprovokoval další příval Tigridova hněvu: „Přejdeme teď zcela na stranu války. Neočekávejte od nás nic dobrého. Snažit se vyjednávat s českými komunisty je ztráta času. Jsou to zaprodanci Moskvy, kterým zájem národa na srdci neleží. A to, jak je o Maďarsku informován český čtenář, to je úplný hnus.“ Krátce po této výměně názorů Tigrid Vejvodu vyhodil a už se nesešli. StB tím svůj plán na získání Tigrida zcela zavrhla a soustředila síly na to, aby hlídala každý jeho krok.

Svědectví

Důvod tu byl – Tigrid opravdu dlouho nezůstal u číšnické profese, jak estébáci předpokládali. Od října 1956 začíná vydávat kulturně politický čtvrtletník Svědectví, který z něj později udělá zřejmě nejvýraznějšího zástupce české emigrace a také komunisty nejvíce nenáviděnou postavu. Tigrid vymyslel Svědectví spolu s dalšími exilovými osobnostmi (nejznámější pro dnešního čtenáře bude patrně polistopadový a nedávno zesnulý šéf sociální demokracie Jiří Horák), které zasedly v redakční radě.

Tigrid se stal redaktorem a postupem času také dominantní postavou časopisu. „Nechtěli jsme dělat emigrantský časopis, ale časopis pro domov,“ řekl později Tigrid. „Nevěděli jsme ještě, jak ho budeme do Československa šířit, a hodně jsme se proto spoléhali na Svobodnou Evropu a její vysílání.“ První číslo vyšlo právě v čase maďarských událostí v nákladu tisíc kusů, z nichž se zhruba desetinu pokusili autoři projektu propašovat domů.

První vydání velkou měrou zaplatili emigranti (například bývalý delegát u OSN Ján Papánek dal tisíc dolarů). Později ale Tigrid nikdy veřejně neprozradil, kde vlastně na Svědectví shání peníze. Na Západě se prodávalo číslo za několik dolarů formou běžného předplatného, v Čechách (pokud se jej vůbec podařilo dostat přes zadrátované hranice) se rozdávalo zadarmo – domácí abonent platil za četbu hrozbou kriminálu.

Tigrid s rozjezdem Svědectví získal stálou novinářskou práci a v roce 1958 také americké občanství. O dva roky později se ale i se Svědectvím stěhuje do Paříže – chtěl, aby jeho dílo bylo v co největším kontaktu s lidmi doma. „Strašně jsem chtěl do Evropy,“ prohlásil Tigrid. „Zpočátku jsme uvažovali o Bruselu, je to ale nudné město, kam většinou Češi nejezdí, tak jsme nakonec zvolili Paříž.“

Pozdější spolupracovník českého exilu Karel Schwarzenberg k tomu říká: „Byla to logická volba. V Paříži tehdy sídlila i velká polská emigrace a taky ruská nebo španělská. Vznikala tam spousta časopisů. Paříž byla velice vstřícným, otevřeným městem, v tomto směru skutečnou evropskou metropolí. Londýn byl příliš odtržený a Mnichov příliš provinční.“

Tigrid navíc získal i formální zaměstnání – jeden z bývalých šéfů Svobodné Evropy Sam Walker mu nabídl místo evropského zástupce ve svém nakladatelství v Bruggách, kam z Francie jezdil. S manželkou a třemi dětmi bydlel na venkově, redakce sídlila v centru Paříže. Každý sem mohl přijít, vzít si zdarma exilové knihy, dostal kafe nebo víno. „Bylo to něco neuvěřitelného,“ vzpomíná na své první dojmy z Tigrida Lubomír Martínek, který do Paříže přijel koncem sedmdesátých let. „Už na první pohled byl velice sympatický, s každým se přivítal, vytvářel dojem, že má o všechno zájem.“

Podobnou zkušenost udělal i hudebník Vlasta Třešňák, který do Paříže přijel v roce 1982. „Byl hrozně příjemnej, po třech minutách jsme si začali tykat. Od začátku se choval jako výbornej kumpán,“ vypráví Třešňák. „Přitom ale vystupováním a oblečením byl jako Sean Connery – anglická móda, doutníky.“ Také pozdější redaktor Svobodné Evropy Milan Schulz vzpomíná na srdečnost, s jakou Tigrid přijímal ve Svědectví hosty: „Snažil se dělat atmosféru otevřenosti a hlavně usiloval o to, aby chodili mladí lidé. Tím byl až posedlý.“

Představovat si však před Svědectvím bůhvíjaké zástupy by byl samozřejmě omyl. Každý z českých turistů vyjíždějících během komunismu na Západ tušil, že sídlo arcinepřítele režimu s největší pravděpodobností šmíruje StB a návštěvníci riskují po návratu její nepříjemnou pozornost. Podle Martínka docházelo přes léto na přelomu 70. a 80. let denně asi pět šest českých turistů, kteří neměli strach. V šedesátých letech to bylo ještě méně. Tigrid se proto snažil Čechy přijíždějící na Západ sám vyhledávat.

Příkladem je citovaný Milan Schulz. „Začátkem šedesátých let jsem jako filmový redaktor Literárních novin přijel na festival do Cannes. Tigrid mi zavolal do hotelu a zeptal se, jestli se nebojím se s ním setkat,“ vzpomíná Schulz. „Pak jsme si povídali o české kultuře a mě překvapilo, jak přesně je informován. Podobná setkání jako se mnou vyhledával záměrně, měl velký zájem setkávat se s lidmi.“ Při dalších výjezdech tehdejší komunista Schulz schůzky s Tigridem zopakoval, vzít Svědectví do redakce se ale bál. „Nemohl jsem v redakci říci, že jsem se s ním sešel,“ říká Schulz. „Byli jsme sice na svůj čas progresivní noviny, mluvit o Svědectví se ale nikdo neodvážil. Pokud to někdo četl, tak tajně.“

Čtyři roky za roznášku

V šedesátých letech se pomalu o Svědectví dozvídalo více lidí, stále šlo ale o pouhé stovky zasvěcenců. „Démon“ Tigrid a jeho „podlý“ časopis vstoupil do povědomí lidí hlavně kvůli soudnímu procesu, který režim stačil uspořádat ještě ve druhé polovině oněch „liberálních“ šedesátých let. V roce 1966 zatkla StB spisovatele Jana Beneše za to, že do Svědectví poslal své kritické články. Jako jeden z důkazů „podvratné činnosti“ posloužila složenka na tři sta franků, které Tigrid neopatrně Benešovi na jeho adresu pod svým jménem poslal. V červenci 1967 za to komunisté poslali Beneše na pět let do vězení a Tigrid dostal v nepřítomnosti třikrát tolik.

Normalizace sedmdesátých let byla sice ještě mnohem beznadějnější a temnější než komunismus konce 60. let, nicméně odporná doba přinesla i jeden překvapivý jev: pro řadu kritiků režimu už věci dospěly na samotné dno, kdy nebylo co ztratit – a tito lidé se postupem času stále zřetelněji přestávají bát ve Svědectví otevřeně publikovat. „Pro disent se Svědectví stalo nejdůležitějším časopisem, který jej spojoval se světem,“ říká Jiří Gruntorád, který vede největší českou knihovnu exilové a samizdatové literatury Libri prohibiti.

„Za samotné autorství už se v 70. a 80. letech nezavíralo, policie se zaměřila na distributory.“ Jedním z nich byl právě Gruntorád. „Zašel jsem k Petrovi Uhlovi, Václavu Bendovi nebo Anně Marvanové, dostal tašku Svědectví,“ vzpomíná knihovník na své „kriminální“ časy. „Jedna roznáška byla pět nebo i dvacet kusů, které jsem v Praze roznesl po důvěryhodných lidech.“ Pozornosti policie ale neunikl. V prosinci 1980 byl zatčen a čtyři další roky strávil v jednom z nejtěžších kriminálů tehdejších let – v severočeských Minkovicích.

Přes toto velké riziko ale stovky (a později tisíce) odvážných lidí čekaly na každý nový výtisk Svědectví jako na světlo ve tmě. Dostat jej přes hranice ale nebylo snadné. Z Paříže bylo sice domů blíž, hlavní problém, jak překonat železnou oponu, ale zůstával neměnný. Tigrid volil různé cesty: posílal Svědectví na náhodně vybrané adresy v Československu, dával je odvážnějším turistům, spřáteleným západním diplomatům. Některé výtisky se dostaly do Prahy pomocí finty – balíček se Svědectvím byl poslán z Vídně do Maďarska na neexistující adresu, přitom ale s adresou odesílatele z Čech. Maďarská pošta zjistila neplatnou adresu a zásilku poslala zpět, už ale ne do Vídně, nýbrž na uvedenou adresu do Čech. Na další taktiku vzpomíná citovaný Třešňák: „V osmdesátých letech jsme dostali zprávu, že v Československu není k dostání prací prášek a lidé si jej nechávají posílat z ciziny. Nakoupili jsme tedy krabice, trochu prášku odsypali a dovnitř dali Svědectví. Tak jsme poslali stovky balení.“

Muž, který se nebál

Problém byl ale v tom, že ani StB nezahálela. Během více než třiceti let, co Svědectví vycházelo, bylo na Tigrida podle odhadů znalců práce StB nasazeno více než sto agentů, kteří se především snažili zjistit, jakými cestami Svědectví do Čech chodí. Asi tak 5–6 mělo úspěch, největší patrně jeden z předních českých revmatologů, někdejší přednosta pražské kliniky Václav Rejholec. Jako ambiciózní lékař chtěl jezdit často na Západ. StB to věděla, nasadila jej proti Tigridovi už koncem padesátých let a Rejholec alias Racek, Kafka a Asistent vydržel plných třicet let. Za tu dobu udal několik kanálů, kudy Svědectví do Čech chodilo, a pomohl do vězení například Jindřichovi Konečnému, který si nechal Svědectví poslat do Maďarska a odtud jej přivezl domů.

Průběh byl vždy stejný: Rejholec se cestou na Západ zastavil v Paříži, navštívil přítele Tigrida, vyzvedl nějakou zásilku knih nebo jen poklábosil. Vše pak psal do hlášení pro StB. Šéf Svědectví si Rejholce velmi oblíbil a důvěřoval mu. „Tigrid nechce slyšet o tom, že bych spal někde jinde než u něho doma,“ hlásí agent Racek v jedné ze svých udavačských zpráv. V roce 1978 například informuje: „Pro Tigrida není problém vyslat v létě do Jugoslávie dva studenty, aby dávali Čechům Svědectví do stanů nebo vhazovali do oken aut.“

Poslední zprávu poslal Rejholec v listopadu 1988. Mimo jiné v ní píše, že premiér (krycí jméno Tigrida) „urážlivě hodnotil Vasila Bil’aka v souvislosti se zásahem proti demonstrantům 28. 10. 1988“ nebo že se „neustále snaží kontaktovat české turisty tím, že jim dává adresu Svědectví už ve vlaku Norimberk–Paříž“. V roce 1990 Rejholec povýšil na profesora Univerzity Karlovy, o rok později zemřel.

Úspěšní agenti, kteří si dokázali získat Tigridovu důvěru, měli obvykle nové výtisky sami doručit, což se ale samozřejmě nestalo. Příkladem je Ivo Šafář, bývalý ředitel kanceláře Svobodné Evropy ve Vídni, který byl na Západ vysazen jako agent v roce 1964. Podle záznamů mu Tigrid jednou poslal sto padesát výtisků Svědectví. Šafář si nechal za dodání zaplatit dvě marky za kus. Několik jich skutečně do Česka dopravil, ostatní zničil. Tigrid si totiž dodání zásilky u několika lidí kontroloval, a tak StB Svědectví na několik adres skutečně dodala.

I vzhledem k těmto příhodám někteří lidé Tigridovi vyčítají, že málo konspiroval a často příliš mluvil. Na rozdíl od jiné exilové redakce – Listů Jiřího Pelikána – nebyly v sídle Svědectví žádné speciální zámky, vchod do domu se celá léta nezamykal a každý se mohl dostat do schránky. Jiní lidé naopak Tigrida hájí s tím, že vlastně nikdy nežil v komunismu a neměl v sobě zabudované reflexy utajování a opatrnosti. Člověk, který neváhal sednout na motorku a na útěku před Hitlerem přejet celé Německo, patrně také podvědomě odmítal příliš podřizovat svůj život všudypřítomným estébáckým praktikám. „Často říkal, že neodešel na Západ proto, aby se tu bál,“ vzpomíná citovaný Lubomír Martínek.

Tigrid se ostatně nebál, ani když revoluční zvrat smetl komunisty a on se vrátil domů, kde nebyl čtyřicet let a kde byl stále ještě odsouzen ke čtrnácti letům kriminálu. Tehdy konečně mohl každý vidět, před jakým to „nepřítelem“ nás zdejší komunisté léta chránili. Psal dál jako dřív, a když bylo potřeba, přijal i nabídku dělat ministra (kultury) v jedné z Klausových vlád. Své občanské angažmá završil symbolicky: poslední text napsal na obranu vyhnaných Němců před útoky mladého žurnalistického nacionalisty.

Marek Švehla

 


A zase začínáme znovu, prohodil jakoby sám pro sebe

Okna kanceláře byla otevřená, pod nimi hluk a bzukot pařížské ulice, naproti šedivá fasáda francouzské Národní banky. Za pracovním stolem seděl v koženém křesle prošedivělý vousatý muž bez saka. Pozornost přitahovaly jeho široké šle, tlustý doutník a jaterní skvrny na rukách. Po úvodních společenských formalitách přišly na řadu zprávy a vzkazy z Prahy.

Poslouchal, sem tam utrousil vtipnou či žoviální glosu. Nakonec se zeptal: „A co vy? Vracíte se, nebo…?“ Dramaticky zvedl husté černé obočí a v očích mu šibalsky zajiskřilo. „To druhé.“ „Buďte tedy vítán!“ Symbolicky rozevřel náruč, ale v tom okamžiku zazvonil telefon. Vzal sluchátko a pustil se do francouzsky vedeného dialogu. Ve vzduchu přitom visela jeho ostražitým pohledem podtržená otázka: rozumí, nerozumí?

Mohl bych být vskutku kdokoli, napadlo mě až v kavárně na rohu, kde se konečně zklidnily trémou a nervozitou rozechvělé ruce. Byl začátek roku 1989 a proslulý novinář stále platil za jednoho z úhlavních nepřátel československých dělníků, rolníků, pracující inteligence i mládeže. Na druhou stranu jsem díky ceduli na vstupních dveřích obohatil svou francouzštinu o třetí slovo: Témoignage – Svědectví.

Pařížská redakce čtvrtletníku pro politiku a kulturu Svědectví se nacházela na adrese 30, rue Croix-des-Petits-Champs. Tedy nedaleko Louvru, Palais Royal a bývalého „obchodního břicha“ Paříže Les Halles. Z tmavé chodby s navoskovanou dřevěnou podlahou návštěvník vkročil rovnou do knihovny, jež zároveň sloužila za čítárnu. Zde bylo možné zapůjčit si knihy z emigrantských nakladatelství či se opětovně přesvědčit na stránkách Rudého práva, že pracující ČSSR nadále neochvějně budují socialismus. Z knihovny vedla úzká chodbička ke kancelářím sekretářky, šéfredaktora a redaktorů. Dnes obývá ty prostory reklamní agentura.

Vídávali jsme se docela pravidelně, když procházel knihovnou. Vždy zdvořilý, vtipný a nonšalantní, avšak s pečlivě udržovanou distancí, jež evokovala vztah mezi erudovaným profesorem a žákem. Obdivuhodně přesná a spisovná byla jeho uchu lahodící mateřština. A to i po čtyřiceti letech exilu.

V těsné blízkosti redakce ležela ošuntělá kavárna přezdívaná zaměstnanci i pravidelnými návštěvníky Svědectví dle původu majitele „U Korsičana“, dle jeho povahových vlastností a chování vůči jeho družce „U grobiána“. Tuctové zařízení, vypolstrovaný zadní box, toaleta v sousedním domě. Po letech soužití s Čechy přesto klasický pařížský lokál nabyl jedné exotické zvláštnosti. Bez mrknutí oka tam točili pivo do džbánu. (Do toho redakčního vlezlo třináct třetinek.) U Korsičana rovněž končívala většina pátečních večerů česko-slovenskými diskusemi. Někdy se krátce zúčastnil i šéfredaktor, aby velkoryse zaplatil veškerou útratu a navíc zanechal finance na další. Dnes je tam papírnictví.

Rok 1989 byl ve Francii ve znamení oslav dvoustého výročí Revoluce. Ve Svědectví se však především analyzovaly zprávy z východní Evropy. „Pánové, něco se děje. Všimněte si, kolik k nám beze strachu přichází českých i slovenských turistů a jak prořídla knihovna. Tak tomu bylo naposled za pražského jara,“ prohlásil do skeptické diskuse ohledně československých vyhlídek šéfredaktor.

O pár týdnů později se dočkal i návratu domů do Prahy. Seděli jsme „U grobiána“, když se zeptal: „Mám bydlet v hotelu Forum, kde to je?“ „Naproti Paláci kultury.“ „A ten stojí kde?“ „Vedle mostu Klementa Gottwalda.“ „A most se nachází…?“ „Vy jste tam opravdu dlouho nebyl.“

Počátkem roku 1991 se časopis definitivně přestěhoval do Prahy. V holých místnostech jsem likvidoval poslední zbytky redakce. Police, nábytek, zaprášené a zažloutlé ročníky Rudého práva s titulky z osmdesátých, sedmdesátých a šedesátých let. Čas běžel pod rukama pozpátku, za okny spěchal vpřed. 22. března se konal večírek na rozloučenou. Těsně před příchodem prvních hostů jsme zůstali s šéfredaktorem chvíli sami.

Na zbývajících stolech leželo občerstvení, soudek červeného vína, skleničky a ještě funkční telefon. Stál u okna bez záclon a zamyšleně pozoroval budovu Národní banky. „A zase začínáme znovu,“ prohodil jakoby sám pro sebe. „Pokolikáté?“ „Ani se neptejte.“ „Nemáte chuť už toho nechat, ve vašem věku?“ „Mě to ale pořád baví.“

V tom okamžiku zazvonil telefon. Vzal sluchátko a pustil se do anglicky vedeného dialogu. Sem tam se na mě ostražitě podíval. Opět visela ve vzduchu ta samá otázka, ale ruce se mně už nechvěly, a tak jsem se rozesmál. „Co je tady k smíchu?“ otázal se, sotva zavěsil. „Nebojte se, moje angličtina je zhruba na stejné úrovni jako tehdy francouzština.“ Chvilku zadumaně mlčel a pak prohodil: „Díky Bohu, dnes je to už stejně jedno. A narazte konečně ten soudek!“

Jaroslav Formánek, září 2003
Autor je novinář a spisovatel; od roku 1989 žije v Paříži

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte