Éra diplomatů s neformální autoritou pomalu končí. Lidí, kteří se dokáží prosadit nikoli skrze funkci, ale díky své životní zkušenosti, díky tomu, co z nich vyzařuje, je v této branži stále méně i u nás. Jedním z posledních byl Pavel Winkler, jenž zemřel 16. května v nedožitých 93 letech.
Narodil se na Slovensku 13. září 1910. V Bratislavě vystudoval práva, ale v roce 1941 se jako syn židovského otce ocitl v pracovním táboře. V roce 1942 uprchl před hrozící deportací do Maďarska, ale když tam v březnu 1944 vtrhli nacisté, utíká zpět na Slovensko a skrývá se v Tatrách. Na jaře 1945 se protluče do Užhorodu a tam dlící čs. exilové vládě nabízí své služby: „Řekli mi, ať začnu na ministerstvu zahraničí,“ vzpomínal později.
Už v roce 1945 se účastnil reparační konference v Paříži, v roce 1949 byl konzulem v Curychu, v 50. letech v repatriační komisi po korejské válce a ve Vídni jako předseda Rady guvernérů Mezinárodní komise pro atomovou energii a pak zase ve Švýcarsku – nejprve při jednáních o tzv. náhradové dohodě (vyrovnání za majetky znárodněné po roce 1945), poté jako velvyslanec. V říjnu 1969 byl odvolán, neboť po srpnu 1968 na svém úřadě ubytoval ministra zahraničí Jiřího Hájka, a v roce 1970 byl poslán do důchodu.
Na první pohled by se dalo říci, že pokud sloužil zájmům státu za komunismu, sloužil režimu. Ale Winkler doložil, že zájem státu může přesáhnout zájem…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
