Podle vlastního doznání začal výtvarník David Lynch natáčet filmy proto, aby mohl konečně vstoupit dovnitř svých obrazů. Téma kroku, jenž vede do světa jiných rozměrů, zůstalo ústředním bodem celé jeho filmové tvorby. Doslova a do písmene se kolem něj točí též aktuální snímek Mulholland Drive. Teprve v něm ale Lynch konečně naplnil všechny přísliby své dosavadní tvorby.
Smyčka světa
Na rovině děje i obrazu se Mulholland Drive opírá o výraznou změnu místa. Z maloměsta, které bylo živlem všech Lynchových snímků počínaje Modrým sametem (1986), nás režisér vede přímo do Hollywoodu, aniž by při tom opustil jedinečné rysy svého stylu: melodramaticky temný lyrismus, absurdní humor beze stopy ironie a důraz kladený na hudbu. Hollywood a jeho dějiny využívá režisér k tomu, aby snadněji dotvořil osnovu filmu. Její uzlové body jsou stejné jako obvykle. Na první pohled je Mulholland Drive dalším přeskupením motivů z Lynchova nevelkého obsedantního inventáře: sametová opona, tajemný trpaslík, blondýna a bruneta, stálé napětí touhy a neopětované lásky, čisté sny a děsivá probuzení, změny měřítka jako brána do světa démonů, kteří slouží ďábelské moci. Tento první pohled ale nesmí zastínit úlohu opakování jako tvrdošíjné snahy prohlédnout povahu skutečnosti, která se v řadě záběrů převrací z líce na rub a zpět. Těmito obraty mění obě hlavní hrdinky tváře, role i jména, takže také zde platí postřeh Michela Chiona, jenž ve své knize o Lynchovi již před mnoha lety…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 36 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
