Každé album ostravského spolku Buty je očekáváno s netrpělivou zvědavostí. A pokaždé to dopadne podobně: Buty, vybavení skladatelem Radkem Pastrňákem, všeobecnou hráčskou bravurou, kreativitou, lhostejností k hranicím stylů i charakteristickou „lehkostí“, vyrobí nadprůměrnou kolekci skladeb, mezi nimiž jsou žebříčkové šlágry, bohapusté legrácky i podivnůstky, které dramaturgům českých rádií působí bolení břicha. Poslední deska, nazvaná jednoduše Normale (BMG-Ariola, 2001), ale z nastoupené řady zřetelně vybočuje. Kapelník totiž už předem avizoval, že jejím tématem budou Romové a jejich hudba, respektive Romové, jak je vidí Radek Pastrňák a jeho přátelé. Už tento úmysl musel vzbudit nadšení. V zemi, která se ke své romské menšině chová arogantně a v níž může ředitel Národní galerie beztrestně prohlašovat, že Romové vlastně nejsou hodni toho, aby tady s námi žili, je nutné si považovat každého, kdo je chce s sebou tahat na podstavec popularity. Před hrozbou necitlivosti, které se v této zemi nevyhne nikdo, kdo se na nejisté „etnické“ půdě nepohybuje dostatečně obezřetně, Pastrňáka chrání jeho letitá osobní (a přátelská) zkušenost s Romy, jejich stylem života a především jejich hudbou. To je na albu znát: mnohé emoce i postupy zdejší romské hudby Buty na nové desce vstřebali skvěle (koneckonců si ke spolupráci přizvali romské kolegy). Vyskytly se však i momenty, kde je to složitější. Při poslechu Normale se nelze vyhnout zvláštnímu rozporu, který Pastrňákova slova…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 36 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
