Britský filmový institut spolu s televizním kanálem Channel 4 v polovině devadesátých let oslovil vybrané režiséry z patnácti zemí s lákavou nabídkou: v padesátiminutových televizních dílech zachytit dějiny kinematografie svých zemí v právě končícím století. Jak se velkorysý projekt podařil, mohou diváci posoudit právě letošní podzim: Česká televize totiž cyklus Století filmu vysílá každý čtvrtek od 17.00, v tomto týdnu vstupuje do závěrečné třetiny. V projektu jednoznačně dominují anglosaské kinematografie (režisér Martin Scorsese dostal pro zachycení dějin amerického filmu hned tři díly), dostalo se ale na všechny kontinenty, ačkoli některé filmařsky důležité země chybí (z východoevropské kinematografie byl zpracován jen ruský a polský film). Na první pohled vypadá padesát minut pro sto let kinematografie jako šibeniční stopáž, právě nutnost osobního výběru spolu s velkou autorskou svobodou režisérů ale přinesla nesmírně různorodý a obdivuhodně živý výsledek. Osobní filmová vyznání totiž lépe než encyklopedický výčet vdechují filmovým dějinám nový život a probouzejí v divákovi chuť všechny ty filmy vidět, přehodnotit jejich místo v historii.
Politika na plátně
Přes originalitu a svobodomyslnost každého dílu lze přece jen vysledovat určitou linii, která je společná všem. Filmovou historii tu zachycují dosud činní tvůrci, a jejich pohled je tedy subjektivním alternativním protipólem „oficiálních“ dějin. Martin Scorsese v úvodu své…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 36 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
