„Vyrůstal jsem jako dvojjazyčné dítě,“ říká dobrou češtinou Hugo Fritsch (69). Co by dnes každý ocenil jako skvělý vklad do života, připravilo však mnoha příslušníkům jeho generace krutou budoucnost. Během chlapeckých let ale pan Fritsch v mnohonárodnostním Brně ještě netušil, že se z něj záhy kvůli českoněmeckému původu stane sirotek.
Zůstal jsem sám
„Můj otec byl státním úředníkem, vždy krůček od postavení finančního rady,“ vzpomíná na dětská léta Hugo Fritsch. Za republiky tatínkovi postup znemožnila německá národnost. Za protektorátu dobré vztahy s židovskými sousedy. „Maminka zase pocházela z české rodiny a také v domě, kde jsme bydleli, to bylo národnostně pestré. Domovník byl Čech a naši přátelé Židé. S nimi se pak maminka loučila se slzami v očích.“
Když židovští sousedé museli odejít, nastěhovaly se po nich neznámé německé rodiny. „Jejich děti si se mnou nesměly hrát, protože jim rodiče říkali, že si nejsou jisti, zda jsem Čech, či Němec. Teprve tři nebo čtyři týdny před příchodem Rusů se to otočilo. Potom si se mnou nesměli hrát zase čeští chlapci. “ Když se blížil konec války, rozhodla se rodina kvůli strachu z Rudé armády pro evakuaci. Spolu s českou babičkou odjeli z Brna jedním z posledních vlaků, který 18. dubna 1945 mířil do Bavorska. Transport ale skončil už v jihočeské Blatné, neboť zde partyzáni strhli most. Protože však město spadalo do amerického pásma, doufali Fritschovi…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
