Dnes se zdá trochu nepochopitelné, proč vítězné komunistické strany přikládaly takovou váhu výtvarnému umění a proč tolik usilovaly podmanit si jeho tematiku a tvarosloví. Zřejmě v něm viděly podobnou možnost manipulace s obrazem světa, jaká v současnosti rozněcuje televizní války. Schválená díla visela ve státních galeriích i na příležitostných výstavách, jejich reprodukce zdobily školy i rozličné jiné instituce. Na veřejnost měly uznávané obrazy působit jako vzor: takto je třeba vidět skutečnost.
Putovní výstavu sovětského umění éry stalinismu Agitace ke štěstí, kterou pro západní i postkomunistické země připravili ruští kurátoři, mohli návštěvníci Galerie Rudolfinum shlédnout už roku 1994. Ohromovala jako nákladný historický velkofilm, jehož strhující energie pramení z perverzní směsi účelových lží, kultovního iluzionismu a dovedně inscenovaných výjevů se světelnými i barevnými efekty. Současná rudolfinská výstava se v tomto ohledu sovětskému vzoru ani zdaleka nevyrovná. Výtvarná východiska českých umělců, kteří po roce 1948 přijali socialistickorealistické vyznání, byla různorodá, jejich citovost i senzibilita příliš osobní a civilní, ideologický rozmach postrádal velkorysost a místo železné disciplíny v jednotném útoku na smysly veřejnosti tu nacházíme spíš dobrou vůli vyhovět, aniž by bylo tak docela jasné, co nová vrchnost vlastně chce.
K okázalému byzantinismu moskevské provenience se dokázal trochu přiblížit pouze Jan Čumpelík, jenž sloužil výpravnými…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
