Po komunistickém úspěchu ve volbách byli čeští demokraté v šoku, nebo se tak aspoň tvářili. Předáci ODS prohlašovali, že kvůli osmnácti a půl procentům pro KSČM „prohrály volby vlastně všechny strany“, jejich kolegové z Unie svobody a KDU-ČSL to opakovali, případně mluvili o „výjimečně znepokojivém signálu“ a vedení ČSSD aspoň zaraženě ujišťovalo, že vládní spolupráce s Miroslavem Grebeníčkem a jeho kuriózním společenstvím je zcela vyloučená.Uplynul měsíc a půl, v politice se stala spousta důležitých věcí, ale nezdá se, že by zrovna komunisté někomu působili starost. Věci se vrátily do starých kolejí, na trasu, po níž se komunisté už dvanáct let šinou jako vlak do temných krajin, ostatní dělají, že je nevidí, a do oprýskaných rudých vagonů přitom na každé stanici nastupují noví zmatení výletníci.
Proč volili Filipa
Především je zarážející, jak snadno se lidovci i unionisté (o baště antikomunismu ODS ani nemluvě) po 15. červnu smířili s praktickým uplatněním problematické teze, že poslanci s třešničkami na klopě musejí být katapultováni do vyšších ústavních funkcí. Hlavním argumentem se stalo to, že strany si sněmovní posty rozdělí poměrně podle volebních výsledků. Když se ale dnes srovnají počty poslanců jednotlivých partají s tím, kolik mají funkcionářů, ukáže se, že „poměrnost“ je de facto fiktivní, protože KSČM má jako třetí nejsilnější strana stejně jen jednoho místopředsedu sněmovny a jednoho šéfa výboru. Zjevně tedy spíš šlo o úlitbu,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
