Všechny publikované články
Útěky na Sibiř a ze Sibiře
V Česku nevychází příliš nových románů, s nimiž se čtenář sblíží natolik, že je otrávený, musí-li je opustit. Nejde o rozmrzelost, že kniha nabízela možnost úniku a vtahovala do přitažlivého, nedosažitelného světa, v němž se „dobře pobývalo“.
Poslední Grossovo tažení
Premiér Stanislav Gross spáchal v pátek politickou sebevraždu. Bohužel to nebyl čin v jádru charakterního chlapíka, který pozná, kdy udělal tak velkou chybu, že už mu nezbývá než obrátit zbraň proti sobě. Jeho politický konec v sobě nemá ani náznak velkorysosti, je zároveň trapný, smutný a destruktivní. Jako když si ukřivděný podvodníček pustí plyn v činžáku plném nic netušících sousedů. Drama muže, který se rozhodl, že si s ním jeho smůlu a neschopnost odneseme všichni, vrcholí. Vyřešit politickou krizi už mohou (snad) jen předčasné volby.
Osvětim dnes
Zlo se nikdy nevrací ve stejné podobě. Při vzpomínkách na den, kdy byla před šedesáti lety osvobozena Osvětim, v různých obměnách zaznělo: „Nesmíme zapomenout, protože se to už nikdy nesmí opakovat.“ Bylo by nebezpečné udělat z toho bezmyšlenkovitou frázi a vnímat odpor k masové nacistické vraždě jen jako výraz naší dnešní lidskosti. „My“ nejsme jako naši předkové (zabijáčtí, lhostejní, chtěně nevědomí, zaskočení), „my“ bychom takoví být nemohli – k takovému ujišťování přicházíme lacino, protože se vymezujeme vůči tomu, co už bylo.
Stojí ale za promyšlení, co Osvětim vypověděla o jednání jednotlivců i společenství. Stojí za promyšlení, jak se od té doby proměnil antisemitismus a jak se změnil svět, jaká je síla či slabost našeho mravního kodexu a politických rozhodnutí. Může-li vzejít z šóá poučení do budoucna, pak v tom, čeho konkrétně se nesmíme dopustit, pokud chceme nějakou příští hrůzu odvrátit.
