Doležal venkov neidealizuje, píše o konkrétních místech a lidech
Poslední krátký prozaický záznam knihy básníka
Miloše Doležala
Bodla stínu do hrudního koše (s podtitulem „črty z krabatiny“) končí na hřbitově: je podvečer po pohřbu starého strýce, hrobníci už mají zaházeno, lopaty opřené o pomník, starší pohání mladšího pomocníka, dělej, ať to stihnem sbalit do soumraku.
„Na náhrobcích kolem si všímám jmen – Marie Rutová, hrobař Kluch, hostinská Tonička Koubská, Karel Roček, Josef Karel, holič Vošický, Olina – všichni samotáři z paseckých chalup.“
Doležal napsal nekrolog na ně a současně na zaniklý vysočinský svět poblíž Humpolce a Ledče nad Sázavou, na svět, který pokračuje už jen ve vzpomínkách a v nočních přízracích.
Začne-li současný český poeta básnit o venkově, je většinou dobré být ve střehu – a jakmile čtenář narazí na „bílé klenby chlévů“, „osamělé kříže v polích“ nebo na „zamžená okna starých statků“ (profláklých vesnických atributů by se našlo pětkrát tolik), asi by měl sbírku strčit někam mezi bedekry a reklamní letáky. Venkov v polistopadové poezii bývá specifický kýč, sepisovaný nikoli výjimečně městskými lidmi, jakási intelektuální varianta chalupářství, v níž plní poetické ornamenty stejnou funkci jako lakovaná loukoťová kola na zdech,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
