Na semináři o médiích v posluchárně pražské filozofické fakulty vysvětloval před pěti lety Vladimír Železný, jak se dělá obraz světa. Z obrovitého materiálu, který má televize k dispozici, se prý dá vybrat a sestříhat bezpočet různých, ba protichůdných verzí, nutné je však sestavit takovou, která diváka nejvíc dojme, vzruší a pobaví. Nejde přitom o ledajakého diváka, ale o většinového, který je odvozen z průzkumů. Umělý obraz světa pro umělého diváka připravují reálné subjekty - ředitel televize se svými střihači. Při těchto slovech se televizní magnát tvářil bohorovně, reálně však nepůsobil. Připomínal spíš kreslenou figurku z nějakého televizního seriálu.Umělé světy, zvlášť ty úspěšné, mají nebezpečnou gravitaci. Dryjáčnická poetika Novy jako by v následujících letech pohltila i svého demiurga. Kolik jen dobrodružných zápletek nabídl publiku jeho vlastní osud? Všechny jsou jaksi dvojznačné, opakovaně uzavírané a znovu otevírané, dráždivě nerozuzlené. Zrady, politické intriky, nařčení z miliardových podvodů, nákupy obrazů i jejich konfiskace, rvačky bodyguardů, protikladné soudní verdikty, étos liberalismu i pachuť podsvětí. Vždyť je to vlastně úžasný biják s vysokou sledovaností nejen na Nově, ale ve všech médiích. V hlavní roli ředitel! Kdo to však stříhá?Nedávná krádež Chagallova obrazu „Jákobův žebřík“, který Železnému visel vedle ložnice, je v celé feérii událostí spíš podružnou, z estetického hlediska ji však pozoruhodně prohlubuje. Do akční story se tak zapojil…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
