Svahy kopců nad klidnými zátokami jezera Muhazi ve východní Rwandě jsou porostlé tropickou vegetací. Pestrobarevní ptáci posedávají mezi banánovníkovými listy. Podivuhodné popínavé květy se vinou kolem kmenů mangovníků. Kdyby se tato scenerie nacházela v jiné části světa, ba i v jiné části Afriky, svahy nad jezerem by zřejmě už padly v plen výletníkům. Rwanda je jiná. Místo hotelů tu je sirotčinec se 170 dětmi. Třetina z nich přišla o rodinné zázemí při genocidě, jež se přes zemi přehnala před osmi lety jako zlá bouře. Mnohé se z přestálých hrůz dodnes nevzpamatovaly, v sirotčinci se jim téměř nedostává odborné péče. Rodiče dalších více než dvaceti dětí zemřely na AIDS. Krásné svahy nad jezerem Muhazi ukazují jednu z tváří africké chudoby - konkrétně tu, v níž je vidět brutální minulost, smutná současnost a bezvýchodná budoucnost hrstky mladých Rwanďanů.
Tiché napětí
Sirotčinec Gakoni financuje americká nadace Reach, která funguje při Adventistické církvi. Ředitele sirotčince proto jmenuje vedení rwandských adventistů. Je to důležitá souvislost, neboť ředitel Edson Musoni čelí výtkám, že je neschopný a zištný. O jeho odchod z funkce usiluje zejména adventistická humanitární organizace Adra, jejíž zaměstnanci sirotčinec často navštěvují. Vzhledem k Musoniho údajně dobrým známostem ve vedení církve se jej však dosud nepodařilo sesadit. Ředitel sirotčince, podsaditý čtyřicetiletý muž, kritiku odmítá. „Jsou to pomluvy. Rád pracuji s dětmi.“ Pravdou…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
