V úřadovně nevládní organizace Nový prostor visí na zdi plakát s nápisem Homeless Unlimited. Skupina zarostlých mužů na něm pózuje pod obloukem pražského mostu u Vltavy. „Tohle je Kamil, týrané dítě. Než ho dali ve čtyřech letech do děcáku, tak musel spát vedle matčiny postele na zemi na novinách,“ ukazuje sociální pracovník Jakub Chudomel prstem na fotografii. „A tady Náčelník, legenda filmového komparsu, kvůli té vizáži trochu zpychnul, každej ho chce obsadit do filmu,“ směje se. „A tihle dva jsou teď ve vězení.“ Co vlastně spojuje sbírku tuláků, podobných těm, které denně potkáváme v ulicích větších měst? Sociologové se shodují na jednom: ať člověka na ulici přivede alkohol, drogy, ztráta zaměstnání nebo bydlení po rozvodu, hlouběji se už klesnout nedá.
Jeden ze sta
Před rokem 1989 v Československu lidé bez domova oficiálně neexistovali. Odrbanci přespávající na nádražích by režimu kazili vizitku sociálně spravedlivé oázy, které se, na rozdíl od nelítostné džungle kapitalismu, problém chudoby a sociálního vyloučení netýká. Nezaměstnanost neexistovala, také nejchudší dělníci mohli přespat na podnikových ubytovnách a svobodárnách. Podobně na tom byli další kandidáti bezdomovství - propuštěnci z vězení. Velké fabriky dostaly příkaz je zaměstnat a ubytovat. „Problém tu byl skrytý,“ vysvětluje ředitel charitativní organizace Naděje Ilja Hradecký. „Potenciální bezdomovci se pohybovali mezi kriminálem, svobodárnou a psychiatrickou léčebnou.“ Systém…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
