„Útočníci napadli Molotovovými koktejly synagogu v Antverpách“ či „Do židovského svatostánku v Bruselu někdo hodil zápalnou bombu“ hlásaly titulky zahraničních zpráv minulý týden. Zatím nejdramatičtější rezonanci událostí na Blízkém východě si ale prožila Francie. Popelem lehla synagoga v Marseille a pouze včasný zákrok hasičů zachránil od stejného osudu modlitebny v Lyonu, Štrasburku a Toulouse. Země galského kohouta přitom ráda vyzdvihuje svou integrační politiku. Jak to tedy je se soužitím národnostních a etnických menšin ve Francii?
Zlatí integrovaní hoši
Když v roce 1998 vyhrálo světový fotbalový šampionát poprvé francouzské mužstvo, většinou složené z hráčů arménského, baskického, kabylského, karibského a ghanského původu, jásali sociologové, politici i sdělovací prostředky nad triumfem asimilace. Jedenáctka přezdívaná „black, beurre, blanc“ (černý, snědý, bílý) se stala symbolem moderní Francie, v níž barevné i bělošské obyvatelstvo utváří pestrý konglomerát kultur a náboženství, který hodnoty republiky spojují v kompaktní a vzájemně solidární celek. Realita oproštěná od romantických projekcí je ale odlišná. Ve Francii žijí národností a etnické skupiny téměř z celého světa. Větší část pochází z bývalých francouzských kolonií - Alžírska, Maroka, frankofonní Afriky, Indočíny. Klidné soužití cizinců a rodilých Francouzů zaručují především ekonomická motivace a neutrální zákon. Jestliže jsou tyto podmínky narušeny, ihned se objeví napětí…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
