Mudžáhidé táhnou do boje

Ještě před čtrnácti dny nic nenasvědčovalo tomu, že by měla přijít slibovaná ofenziva. Vojenští velitelé protitálibánské koalice mluvili o „stovkách tanků schovaných v Panšírském údolí“ a o tom, že je třeba vyčkat na tu správnou dobu. „V nejbližších dnech obsadíme Talukan, čekáme jen na rozkazy,“ ujišťoval polní velitel Daúd Chán, odpovědný za frontové linie v hornaté provincii Tachár, který disponuje asi pěti tisíci muži. Podobně se vyjadřovali i jeho kolegové dole u Kábulu a u hranic z Tádžikistánem. Málokdo z novinářů ale už bral tato vyjádření vážně. Prohlášení o „velkém útoku“ zněly z úst představitelů Severní aliance už několik let a zvláště v poslední době, kdy se kromě bombardování nic mimořádného nedělo, se zdály být snílkovskými frázemi. Ale pak stačil týden a tálibáni před postupující opozicí opustili i Kábul.

Země v chaosu

Události nabraly rychlý spád od 9. listopadu, kdy uzbecký generál Rašíd Dostúm oznámil, že jeho vojáci dobyli severoafghánskou metropoli Mazáre Šaríf. Okamžitě se hnuly fronty i v dalších směrech: u Talukanu a u zdánlivě nevýznamných podhorských kišlaků Nahrin, Burka a Andarab, což ale otevřelo Severní alianci přístup ke strategické (jako jedné z mála v zemi také asfaltové) silnici vedoucí z Mazáre Šarífu do hlavního města Kábulu. To padlo o pouhé čtyři dny později. Prakticky ze dne na den se situace obrátila a doposud srozumitelná mapa Afghánistánu ztratila své celistvé obrysy. Většinu strategických míst ovládá…