Chladnokrevný masakr v New Yorku a Washingtonu vyvolává po světě silné, často protichůdné reakce. Kromě výstřelků, jako byl jásot skupinek dezorientovaných Palestinců ve východním Jeruzalémě (a zpitomělých fotbalových fanoušků v Česku), museli všichni lidé dobré vůle bez rozdílu politického přesvědčení a náboženského vyznání tento zrůdný čin odsoudit. V řadě případů bylo nicméně toto odsouzení jedním dechem podmíněno nejrůznějšími „ale“.
Crusade a džihád
Tato výmluvná „ale“ jsou různě kalibrovaná. Radikálnější hlasy soudí, že Amerika si může za teroristický útok sama díky své politice na Blízkém východě. Umírněnější kritici se zpravidla spokojí s výzvou, aby se šokovaná Amerika nad sebou zamyslela a svou politiku změnila. Podobné úvahy působí dosti nevhodně. Ať si kdokoli myslí o americkém angažmá ve světě cokoli, tváří v tvář nesmyslnému krveprolití a utrpení tisíců nevinných lidí zní takové konjunkturální chytráctví přinejmenším nepatřičně. Před čirou hrůzou tohoto neštěstí musí každý, jehož mysl není nahlodána záští, jen tiše ustrnout. Na politické handrkování bude dost času jindy. Pokrytecké moralizování, že si Američané metlu terorismu zaslouží, je stejně nejapné, jako předhazovat znásilněné ženě, že si to zavinila sama svou krátkou sukní. Zkratovité reakce se objevují i na opačném konci myšlenkového spektra mezi rozhořčenými americkými vlastenci volajícími po pomstě. Spojené státy budou muset na útok reagovat; doufejme pouze, že tak učiní…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
