Koncem prázdnin proběhla pod názvem „Bohemia rosa - Průzkum krajiny a těla“ v minoritském klášteře v Bechyni pozoruhodná akce. Zorganizoval ji Miloš Šejn z pražské Akademie výtvarných umění společně s holandským tanečníkem Frankem van de Venem, který vystupoval deset let s japonským souborem Mina Tanaky. Co mohou mít abstraktní malíř a profesionální představitel moderního významového tance společného s krajinou? Ještě v 19. století bylo hlavní funkcí umělce zhotovit dílo, které by bylo možné v pozlaceném rámu pověsit na stěnu. Postupně se zrozením moderního umění se ale začala vynořovat i jeho jiná funkce: pokus naučit lidi nové citlivosti k barvám, předmětům nebo dějům. V průběhu 20. století vystupuje do popředí umění jako způsob poznávání světa. Moderní umění se v jistém směru podobá moderní vědě: obě disciplíny poznávají svět, ale činí tak často přezíravým způsobem, který je laikům (a části odborníků) nesrozumitelný. Architekt Christian Norberg-Schulz, autor slavné knihy o géniu loci, na jednom místě říká, že „dnešní člověk je vzděláním veden převážně k pseudoanalytickému myšlení a jeho znalosti se skládají z tzv. faktů. Jeho život však ztrácí smysl.“ A dále: „Výchovy uměním je dnes zapotřebí víc než dřív a uměleckým dílem, které má sloužit jako její základ, je místo, které nám dává identitu.“ Je to, jako bychom v Národní galerii svěsili všechny obrazy, umístili tam kus Vysočiny či Polabí a postavili umělce, aby lidem ukazovali, jak se na tu krásu mohou dívat. A něco…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
