0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Komentáře16. 9. 20018 minut

Uctívači smrti

14-mobr-23-petracek2.gif • Autor: Respekt

Když v roce 1993 pumový výbuch v podzemní garáži Světového obchodního centra v New Yorku zabil šest lidí a na tisíc jich zranil, noviny psaly o superterorismu. Ne kvůli počtu obětí, na to už si svět zvykl, ale kvůli útoku na jedno z nervových center celé západní civilizace. Po událostech z minulého týdne už nikdo nevymýšlí novotvary. Je to prostě válka, válka, kterou teroristé - ať už je jejich sídlo kdekoli - vyhlásili Západu. Neuvěřitelné se stalo skutkem. Tým čítající možná jen několik desítek lidí dokázal s vynaložením minimálních prostředků něco, nač si netroufl Sovětský svaz ani za svých nejsilnějších chvil. Dokázal to nejenom vykonat, ale i - což je snad ještě důležitější - mediálně prodat. Celý svět viděl v televizi to, co znal pouze z fantastických filmů: letadla plná pasažérů, unesená teroristy, narážejí do mrakodrapových „dvojčat“ Světového obchodního střediska a do budovy Pentagonu. Symboly ekonomické převahy Západu a americké vojenské hegemonie se ocitly v plamenech a lidé u obrazovek jen nevěřícně zírali. Těm, kteří ony symboly znali jen z novin a televize, vše dochází pomaleji než Američanům, pro které představují součást každodenní reality. Zkuste si představit, že jste na stáži v USA a odpoledne v televizi vidíte velké dopravní letadlo nořící se do siluety Pražského hradu. Také díky mediálnímu přenosu svět znejistěl a už nebude stejní, jako byl před 11. zářím. Zní to sice jako klišé, ale má to něco do sebe. Co z této nejpřelomovější události od pádu železné opony zatím plyne?

Jak civilizovaně vyhrát

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Úplně zásadní bod je právě ve slově válka. Čelíme-li nějakému problému, násilnostem nebo třeba konfliktu, můžeme zvažovat možnosti řešení, varianty postupu i jejich pro a proti. Jsme-li ve válce, musíme ji především vyhrát. To je východisko všech úvah. Ale jak vyhrát válku s nepřítelem, který sice zaútočil, zanechal po sobě tisíce obětí, ale nezanechal svou vizitku? Z toho plynou velké otazníky pro odvetu: Komu, jakému státu ji adresovat? Podezřelý č. 1 Usáma bin Ládin se zdržuje v Afghánistánu - stačí toto tvrzení k tvrdé odvetné akci, nebo je třeba sehnat věrohodné důkazy, které by obstály i před soudem? Jde vůbec aplikovat zásadu oko za oko, zub za zub na sebevražedné teroristy, kteří se „potrestali sami“? Určitě ano, ale selektivně - zničit zázemí i ochránce teroristů, ale minimalizovat civilní ztráty Jinak by obránce potlačil právě ty západní hodnoty, na něž teroristé útočí. Západní, původně od judaismu přejatá úcta k životu každého jednotlivce versus pohrdání životem a uctívání smrti jako přímé cesty do ráje. Tady je volba jasná, můžeme ji vyjádřit oprášeným heslem „nejsme jako oni“. Nicméně žádný obránce se nemůže úplně zříci civilních ztrát způsobených útočníkovi - pak by se vzdal práva na obranu. Američané teď mohou zažít izraelskou zkušenost s intifádou. Když se cituje skóre mrtvých zhruba 150:600 v neprospěch Palestinců, mediálně to působí, jako by byl Izrael v roli agresora. Ale jak už bylo dávno napsáno v izraelském tisku: Kdyby se stejná logika použila na druhou světovou válku, vyšli by z ní Američané jako agresoři. Vždyť měli mnohem menší ztráty než Němci a Japonci.

Guerilla pro 21. století

Před kulatým výročím 7. prosince 1941 se v Americe objevily připomínky Pearl Harboru. Ale společný tu je jen moment překvapení. Před šedesáti lety bylo jasné, kdo je útočníkem, Havajské ostrovy byly vzdáleným předpolím Ameriky, ne jejím nervovým centrem, a Japonci napadli vojenské cíle (přes 2000 zabitých námořníků), nezabili náhodně vybrané civilisty. Ale moment překvapení z minulého týdne se týká dvou aspektů - nečekanosti a úspěšnosti celé akce. Pokud si odmyslíme všechny morální aspekty, pokud si připomeneme, že teroristé odhodlaní k sebevraždě se nemusí starat o ústupové cesty, a zůstaneme u jakéhosi fachidiotského hodnocení, musíme útoku z minulého úterka přiznat neuvěřitelnou úspěšnost. Čtyři pokusy o únos letadla, všechny čtyři vyšly a tři ze čtyř takto ovládnutých strojů přesně zasáhly předem určený cíl. Takové výsledky bývají výsadou špičkových armád a jejich elitních jednotek. Stačí připomenout izraelskou akci v ugandském Entebbe právě před 25 lety, kdy zvláštní komando osvobodilo rukojmí z uneseného letadla (až na jednoho, který byl v nemocnici a po kterém se pak slehla zem), přičemž zahynul pouze velitel akce - bratr pozdějšího premiéra, Jonathan Netanjahu. Nebo naopak. Stačí připomenout zbabranou akci Američanů z roku 1979, kdy jejich komando letělo osvobodit rukojmí do Teheránu, ale dílem se muselo vrátit, dílem skončilo v íránské poušti. V tomto srovnání teď teroristé museli Ameriku znejistět. Útočníci postupovali neobyčejně racionálně. K únosu vybrali vnitrostátní lety mířící přes celý kontinent, aby stroje měly v nádržích hodně paliva. Bez problémů se jich zmocnili a navedli je na cíle (až na jednu výjimku, kdy se někteří cestující zřejmě postavili na odpor a stroj se pak zřítil u Pittsburghu). Američtí bezpečnostní experti přiznávají, že vše bylo neobyčejně přesně koordinováno. Teroristé nepoužili nějakou novou tajnou zbraň, ale zkombinovali dvě zbraně staré (únos letadla + sebevražedná bomba) s dokonalou přípravou, zázemím a využitím supermoderních komunikačních technologií. Svým způsobem ukázali možnosti guerillové války pro 21. století, války, která neznejistí jen obyvatele v akčním rádiu guerilly, ale doslova celý svět. Je to jakýsi příspěvek teroristů ke globalizaci.

Mezi dobrem a zlem

Hodně se nyní hovoří o zatím nezkušeném prezidentu Bushovi. Například aby nedopadl jako Woodrow Wilson, když před první světovou válkou vyslal vojáky do Mexika, aby chytili Pancho Vinu živého či mrtvého, ale vrátili se s nepořízenou. Afghánistán by představoval mnohem větší riziko. Na to vše nyní myslí Američané, ale nejenom na to. V takto předělových okamžicích vládnou emoce a lidé by se ochotně vzdali části svých svobod výměnou za větší pocit bezpečí. Má Amerika zavést průkazy totožnosti? Pro nás banální problém, pro Američany zásadní novinka. Demokratický senátor Joseph Biden už se také nechal slyšet: „Okleštíme-li naše základní a občanské svobody, změníme-li způsob, jakým fungujeme coby demokratická společnost, pak jsme prohráli válku, ještě než vážně začala.“ Hovoří se také o osudu národní protiraketové obrany, Bushova protijaderného štítu. Úterní útok tu působil protichůdně. Na jednu stranu ukázal, že žádný takový štít by teroristům v ničem nezabránil. Na druhou stranu vládne dnes v USA taková atmosféra, že jen málokterý zákonodárce by hlasoval proti jakémukoli kroku na zvýšení bezpečnosti. Méně už se hovoří o Georgi Bushovi a jeho důrazu na morálku. V Americe proto, že tam je to každému jasné, u nás z důvodů nezbadatelných. Bush, který byl ještě loni v Evropě zhusta vysmíván jako kazatel dobra proti zlu, teď názorně ukazuje, že toto dělení má hluboký praktický smysl. Nepátrat po nuancích v psychice teroristů, ale zlo označit jako zlo - jinak se válka vyhrát nedá.

Zničit je, nebo pochopit

Svět už nikdy nebude stejný, jako byl před 11. zářím. Možná, ale při pohledu na tuzemské argumenty se vtírá pocit, že totéž už jsme přece slyšeli mnohokrát. Mluví se o potřebě chápat motivace teroristů (Erazim Kohák). Nikoliv předvídat, analyzovat, ale chápat. Máme snad chápat motivace těch, kteří si neváží životů jedince ani komunity? Mluví se o tom, že terorismus vyrůstá ze zoufalství (náměstek ministra zahraničí Hynek Kmoníček). Zoufalství je na Zemi plno, ale kde je kauzalita? Byl zaznamenán případ tibetského terorismu? A odkud se berou teroristé v Severním Irsku či Baskicku, v radostné Evropské unii? Klausův poradce Ladislav Jakl píše, že odpůrci automobilismu, ekologisté či anarchisté „patří do jednoho myšlenkového světa s šílenými teroristy z Manhattanu“. Zvláštní protiklad - pravičák Bush říká, že pachatelé budou potrestáni, ale varuje před protimuslimskými náladami, pravičák Jakl vyhledává další nepřátele. Vžívat se do motivací teroristů je nesmysl, ale sledovat, jak se chová jejich zázemí, smysl má. Není známo, že by v Ulsteru či Baskicku někdo po teroristické akci oslavoval. Vidíme-li ale na Blízkém východě lidi slavící tragédii minulého týdne, můžeme si pomyslet jediné - uctívači smrti.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].