Je něco špatného na úctě k vojákům padlým za vlast? Ale co když byli mezi nimi takoví, kteří spáchali válečné zločiny? Pak je lepší se k nim buď nehlásit, nebo se za tyto zločiny omluvit. To ale předpokládá reflexi vlastní historie. Před týdnem Japonsko připomnělo, jaké peripetie mohou přinést nestrávené dějiny. Premiér Koizumi navštívil šintoistickou svatyni Jasukumi, podle jedněch sídlo čistých duší, podle jiných baštu japonského militarismu, a sklidil vlnu odporu. Japonsku se vrací, že po druhé světové válce neprošlo - na rozdíl od Německa - politickou očistou typu denacifikace. Důvod byl jasný, nedotknutelná osoba božského císaře. Co z toho plyne? V Německu padla hlavní vina na Hitlera a nacisty, kteří zneužili armádu. V japonském pojetí se armáda „utrhla ze řetězu“, aniž se na tom politici podíleli. A výsledek? V Německu byla pevně stanovena kritéria - vedle individuálně souzených válečných zločinců tu byly kategorie zločineckých organizací v čele s SS. Když v roce 1984 Ronald Reagan při cestě po Německu navštívil hřbitov v Bitburgu, kde jsou i hroby členů SS, dostal pěkně za uši. Zároveň se ale dnes Bundeswehr podílí na mezinárodních operacích včetně Balkánu. Japonci naproti tomu berou padlé své armády ve stylu všechno, nebo nic. Buď všechno včetně válečných zločinců, nebo nic včetně padlých vojínů. Zároveň má ale Japonsko dodnes vnitřní problémy s účastí svých „sil sebeobrany“ i na humanitárních operacích OSN typu Rwandy či Kambodže, kde by mu nikdo nepředhazoval…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 34 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
