Sudičky stojící u kolébky budoucích básníků nelze zaměňovat s múzami, jež později inspirují jejich tvořivost. Méně vznosně lze říci, že úspěch na literární scéně zdaleka neodráží míru talentu a kvality díla. Obzvlášť to platilo v nedávné éře politických objednávek, kdy jen hrstka zasvěcenců dokázala v upozaděných sbírkách takového Jana Zábrany najít mnohem pozoruhodnější tóny, než jaké se rozléhaly na oficiálním či neoficiálním Parnasu (nemylme se, i tam se tvrdě kádrovalo). Jenže i v dobách dřívějších, kdy hrstka vyvolených nebyla z houfů povolaných vybírána podle ideologických klíčů, nezaručovaly „nesmrtelnost“ pouze hodnoty díla. Přesvědčivě to dokládá monumentální antologie, kterou básník Ivan Wernisch sestavil z básní bezmála devíti set literárních vyvrhelů pod trojím názvem: Zapadlo slunce za dnem, který nebyl. Zapomenutí, opomíjení a opovrhovaní. Z jiné historie české literatury (léta 1850–1940).
Nic nezmizí beze stop
Ukázky z tvorby básnických outsiderů jsou řazeny chronologicky podle data narození. Nejstarší přišli na svět ještě v devadesátých letech 18. století jako vrstevníci Václava Hanky či Františka Ladislava Čelakovského, své literární a filologické zájmy však na rozdíl od nich rozvíjeli zpravidla jen amatérsky. Mezi prvními deseti autory najdeme tři právníky (z toho jednoho kriminalistu), čtyři katolické kněze, dvě dámy v domácnosti, jednoho panského úředníka a pouze jednoho profesionálního literáta, který se ovšem živil i jako…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 36 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
