Filmař Jan Němec je celoživotní chuligán, anarchista a slavoman. Jestliže za umění režie považujeme schopnost proměnit hromadu obrazů a zvuků v magický celek, je to ovšem také velký režisér. Před lety o něm kolovala příznačná historka. Němec měl udělat dotáčky pro Kouzelnou flétnu uváděnou v Laterně Magice. Mělo to být rychle, peníze utíkaly, produkční se rozčiloval a všem tekly nervy. Němec natočil několik záběrů Ivany Chýlkové s cigaretou, donekonečna si je pouštěl v projekci a klidně přemýšlel. Produkci to brzy přestalo bavit a následoval nelad a rychlý rozchod. Spor shrnuje klasické dilema natáčení: hledat a zkoušet znamená dělat potíže, ale jak to vypadá bez hledání, vidíme sami na většině současných filmů - točí je režiséři, kteří vědí předem, jak jejich film bude vypadat. Jan Němec k nim nepatří. Jeho filmy vznikají za pochodu, s kamerou v ruce, derou se do nich autorovy momentální i minulé prožitky a náhodné okamžiky. Ve svém posledním snímku navíc dosáhl Němec z velké části toho, oč usiluje celý život - úplné tvůrčí svobody. Jeho Noční hovory s matkou jsou přitom daleko ukázněnější než starší snímky V žáru Královské Lásky či Jméno kódu Rubín. Představují vrchol Němcovy polistopadové tvorby a jako jeden z mála českých filmů obstojí ve světovém kontextu.
Osudové Vinohrady
Noční hovory s matkou je lépe shlédnout několikrát, protože struktura filmu je jemná a složitá. V kině je ale neuvidíte. Mnozí znají ukázky, které byly několik měsíců…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 34 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
