Čeští astronomové minulý měsíc vydatně slavili. Šampaňské sice neteklo kvůli nějakému mimořádnému objevu, přesto byly slavnostní sešlosti namístě. 10. června totiž uplynulo přesně sto let od narození snad nejvýznamnějšího českého astronoma Antonína Bečváře - autora unikátních a celosvětově obdivovaných atlasů hvězdné oblohy. Jak už to při podobných příležitostech bývá, zazněla celá řada oslavných projevů. Tak kulatého výročí lze však využít i k bilancování, v němž stojí za to se zamyslet také nad jinými, než jen světlými chvilkami české astronomie.
Zlatá éra hippies
Je dobré si přiznat, že tuzemští astronomové, ostatně podobně jako jejich evropští kolegové, hráli v první polovině dvacátého století ve svém oboru nanejvýš druhé housle. Těžiště výzkumu se tehdy přesunulo z Evropy do Spojených států, kde zásluhou bohatých mecenášů vyrostly obří teleskopy a centra astronomického výzkumu. Tradicí nezatížení američtí astronomové (spolu s přistěhovalci z Evropy) se pak začali úspěšně věnovat převážně astrofyzikálnímu výzkumu hvězd a galaxií namísto klasického proměřování sluneční soustavy. O českých astronomech se toho v první polovině dvacátého století ve světovém kontextu moc nedozvíme. Charakteristický je výrok hvězdáře Bohumila Šternberka z roku 1944: „V našich poměrech, kde nemáme řádně vybudované a vybavené observatoře a málo vycvičených pozorovatelů, není mnoho pracovních možností pro astronoma odborníka.“ Situace se zlepšila až v padesátých…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 33 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
