Inženýr techniky Pavel Melichárek (48) několik let úspěšně podnikal, ale jednoho dne se v něm něco zlomilo. Rozhodl se, že se na všechno vykašle. Chtěl se stát tulákem. Rozzlobená manželka to ohlásila psychiatrům a ti Pavla Melichárka zavřeli do blázince. Až za mřížemi Bohnic zjistil, že takových nedobrovolných klientů má jen pražská psychiatrická léčebna patnáct do týdne a že se jím může stát bez nadsázky každý. Stačí k tomu rodinná rozepře, ztráta nervů při hádce s neochotným úředníkem nebo prostě jen to, že se člověk odlišuje, že je - jiný.
Otevřít třetí koš
Co vlastně dělat s „blázny“ - chránit se před nimi nebo naopak chránit je? Vymítat z nich ďábla jinakosti nebo jej naopak hýčkat jako něco, co může společnost obohatit? „To je rovnováha, která se i ve světě pořád hledá,“ říká Pavel Novák, ředitel sdružení pro péči o duševně nemocné Fokus. Od šedesátých let, kdy profesor psychiatrie na State University of New York Thomas Szasz přišel s tvrzením, že psychiatrie je zbytečná, protože její klienti nejsou nemocní, ale jen odlišní, proběhla na Západě vlna odporu k psychiatrickým ústavům. Mnohé z nich byly zrušeny, vznikla řada služeb, které umožňují nemocným lidem žít v přirozeném prostředí. Zároveň se měnilo chování k duševně nemocným: místo manipulace a příkazů nastoupila snaha respektovat jejich důstojnost a práva. "Pak ale dojde k takové tragédii, jako například ve Skotsku. Člověk, který byl několikrát léčen na psychiatrii, postřílel děti ve…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
