V uplynulém století dominoval v české literatuře étos pokroku a konzervativnější postoje byly vytlačeny na sám okraj oficiálního zájmu. Za normalizace se však kvazipokrokářské tíhnutí oficiální kultury esteticky i morálně opotřebovalo. Skupinky zájemců začínaly objevovat kouzlo zpátečnictví. Uctíván byl disidentský příklad Josefa Floriana, oživily se vzpomínky na publicistiku Jaroslava Durycha i na historické polemiky Josefa Pekaře, šířil se kult Josefa Váchala, který rád prohlašoval, že nejlíp bylo za císaře pána. Patřilo to u něj k výstřední autostylizaci, ale monarchistický zápal, který zasáhl část mladých na sklonku let osmdesátých, byl zřejmě míněn vážněji, byť spíš jako romantický sen než politický program. K nejvýraznějším mluvčím novodobého českého royalismu patří básník, spisovatel a novinář Petr Placák, který city a postoje věrného vazala, jemuž chybí král, vtělil i do své sbírky povídek Cestou za dobrodružstvím.
Zápal pod kontrolou
Autor se přímo kochá výlučností. Většinová společnost se mu jeví natolik obludně, že se odlišení stává povinností. Zatímco bezduché stádo dokonale znormalizovaných spoluobčanů spokojeně přežívá propastný úpadek poměrů i charakterů, Placákův autobiograficky stylizovaný hrdina hájí s heroickým nasazením svou vnitřní svobodu, ale také smysl pro vyšší řád, který se ze skutečnosti téměř vytratil. Při svých „cestách za dobrodružstvím“ pátrá po stopách starých pravd a pravidel, jež činily život důstojným a…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 32 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
