"V nesvobodě jsem byl svobodnej. " Tak s rezignovaným úsměvem shrnuje své zkušenosti s normalizací Michal Holub (42), dnes vrátný v jedné z pražských úřadoven Telecomu. "V sedmdesátých letech chtěl být každý mánička a poslouchat bigbít. Jenže to každý nedokázal. Proti nám byli všichni: policajti, lidi i televize. Při tom dobrodružství jsme se cítili jako lovná zvěř. " Svým způsobem to nebyly špatné časy. V jistém směru lepší než dnes, kdy si Michal Holub s většinou svých vrstevníků stejně nemá co říci. Příliš také zestárl a zpohodlněl, aby na tom něco měnil. Mluvčími generace, která dospívala v sedmdesátých letech, byly máničky - mládenci, kteří provokovali svými dlouhými vlasy. Jejich protest byl po sovětské invazi jediným dokladem toho, že se Češi s okupačním režimem a jeho místními slouhy zcela nesmířili. Horkokrevní mladíci z dob normalizace dnes právě prožívají krizi středních let. Bilancují tedy, zda jejich dosavadní život měl nějakou cenu.
Hodně nebezpeční vlasatci
Vzor rockových hudebníků a amerických hippies dorazil do Československa v polovině šedesátých let. "Komunistický režim byl vždy citlivý na vše, co bylo autentické a spontánní, " připomíná jeden z pamětníků, ředitel Ústavu soudobých dějin Oldřich Tůma. "Vlasy byly příliš vidět, a tak se už od roku 1966 datují větší akce proti máničkám. " Pokutovat a stříhat vlasaté chlapce umožňoval zákon o znečišťování veřejného prostranství. V té době se také uskutečnila demonstrace mániček…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 33 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
