V možnostech každého uměleckého díla, které prověřil čas, je jeho nové čtení a nový výklad. A ten může být neortodoxní, provokativní, či dokonce protichůdný k záměru původního tvůrce.Nový interpret si může s látkou dělat, co chce,ani ta nejposvátnější hodnota nemá právo na věčný copyright, ale jedna podmínka je nutná. Mělo by se jednat o tvůrčí čin, který obstojí sám o sobě, o čin, který dílo obohatí o přidanou hodnotu osobitého vidění v novém čase. V případě filmové Kytice F.A. Brabce však jde o něco jiného: tady se používá látka jako věšák na obrazy, které sice ilustrují, co předloha nabízí, avšak jen ve svém nejsvrchnějším obalu. Za režisérskou snahou obléci Erbena do filmového kostýmu se lze těžko dobrat něčeho jiného než ambice předvést se, „jak na to“, jak „to“ filmařsky řemeslně zvládnout. Bylo by křivdou, kdybychom tuto dovednost režisérovi upřeli. Tam, kde bylo nutné vyřešit technické problémy (Vodník, Svatební košile), tam nelze než zvednout uznale obočí. Naproti tomu marně by člověk hledal náznak interpretační odvahy. Bez ní se však jedná o přecezení námětů do konvenčních obrazů přizpůsobených konvenčnímu obrazovému vnímání. Místo oživování smyslu se tu nabízí pestrá dekorace,místo básnického výkladu doslovná (v některých případech svévolná) inscenace.
Honící se oblaka
Prologem filmu je stejně jako u Erbena titulní báseň Kytice .Její filmové zpracování předznamenává teatrální výraz celého filmu. V meteorologicky divoké krajině, nad…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 33 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
