Vzal bych na to samopal

Kdyby sázkové kanceláře vypsaly tipovací soutěž, jestli Jiří Kajínek před sedmi lety v borských serpentinách u Plzně vraždil, vsadila by si na „ne“ řada lidí. Jeho vytrvalá snaha uprchnout, doslova filmový útěk z Mírova spolu s tvrdošíjným zdůrazňováním neviny zasely pochybnost o rozsudku dokonce i do hlavy ministra spravedlnosti Pavla Rychetského,který začal Kajínkův spis prověřovat. Svého času se střelbou na Borech zabýval Krajský soud v Plzni osmačtyřicet jednacích dnů, o rozsudku se pak senát radil další týden a zdůvodnění verdiktu má 130 stránek - pětkrát víc, než bývá v podobných případech běžné. I to svědčí o komplikovanosti celé věci. Soud nakonec dospěl k závěru, že i když v případu zůstává řada nevysvětlených nesrovnalostí, je prokázáno, že dva muže v borské zatáčce zavraždil Kajínek.

Banální gangsterka

Předposlední květnový den roku 1993 byl kousek od plzeňské věznice Bory zavražděn ve své bílé mazdě vyděrač Štefan Janda a jeho osobní strážce Julián Pokoš. Další bodyguard - Vojtěch Pokoš - byl těžce zraněn. Podle soudu měl střílet Kajínek. Toho si prý na zastrašení Jandy a Pokošových najal za sto tisíc korun Jandou vydíraný majitel restaurace a hotelu Antonín Vlasák. Velmi stručné shrnutí obyčejné gangsterské historky.I letmý pohled na svědecké výpovědi ale prozrazuje, že na tom příběhu něco nesedí. Vlasák (který si od Jandy půjčil na vysoký úrok peníze a nedokázal je vracet) tvrdí, že si Kajínka nenajal - ani na zastrašení, natož na…