Reedicím normalizační pop-music se na trhu i v médiích vede jistě lépe než nahrávkám undergroundu nebo folku, který se neprosazoval na populárních „portách“. Nejde přitom jen o neradostný fakt, že příznivců janečkovského popu je zkrátka víc než třeba pamětníků písničkářského sdružení Šafrán, ale také o to, že pro hvězdy se reedice většinou stávají jen další z běžných finančních transakcí, zatímco pro folkového písničkáře může jít o možná poslední šanci zúročit celoživotní snažení. Není divu, že někdo pak třeba usiluje o širší zveřejnění právě té části svého díla, o niž nestojí vydavatel, který by zase rád vydal produkci z období zcela jiného.
Čistě po staru
Vydavatelé ve shodě s obecenstvem obvykle preferují spíš pamětnický repertoár, zvlášť když v uplynulém desetiletí nikdo nedokázal přesvědčivě přebít své staré triumfy. Platí to také o Petru Lutkovi, který už od osmdesátých let nekompromisně prosazuje svou novou, jednoznačně křesťanskou tvorbu. V devadesátých letech vydával své písně nejprve v Karmelitánském nakladatelství a později přišel s vlastní vydavatelskou značkou Kvas. Navzdory přáním publika bezmála vymýtil ze svého koncertního repertoáru staré písně, což samo o sobě není nic tak neobvyklého: Elizabeth Cottenová přestala z obdobných důvodů v patnácti hrát vůbec a začala znovu někdy v šedesáti, Reverend Gary Davis vytvořil na stará kolena z doprovodu svých světských čísel skvělé instrumentální kousky a zpíval převážně jen duchovní…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
