Co je to limitní hranice? Pleonasmus, něco jako samočinný automat, samohybný automobil či servilní sluha. Ale v Izraeli má něco do sebe. Po sedm let, až do letošního září, šlo v rámci mírového procesu o hranice toho, kam až jsou ochotny obě strany ustoupit - Izraelci ze své podmínky bezpečnosti a Palestinci z požadavku vlastního státu v hranicích před šestidenní válkou (červen 1967). Ale po summitu v americkém Camp Davidu, ve chvíli, kdy Izrael byl ochoten slevit snad 90 % ze svých původních představ, vypuklo palestinské povstání, nazývané „intifáda al-Aksa“. Svatá země se ocitla na samé mezi, na limitní hranici toho, oč oběma stranám jde. Jaké posuny při tom zaznamenala? V Izraeli se otevřeně mluví o hranicích. Zvláštní věc. Státní hranice, tedy to, co je jinde banální samozřejmostí a jednou z podmínek vlastní státnosti, byla v Izraeli tabu - stará izraelsko-jordánská hranice z let 1949–67 se v tisku i na mapách označuje jako „zelená čára“. Když se před pěti lety dojednával mír pro Bosnu, šlo hlavně o to, aby byly navenek zachovány mezinárodně uznávané hranice (ač každý věděl, že v nich existují dva státy - srbský a muslimsko-chorvatský). Ale když se teď láme chleba ve Svaté zemi, hranice už není posvátná kráva. Premiér Barak před týdnem v USA vyjmenoval podmínky jakékoli budoucí dohody: za prvé „stálá, uznaná hranice pro Stát Izrael“, poté zahrnutí 80 % osadníků na Západním břehu pod izraelskou svrchovanost a až na třetím místě se objevuje bezpečnost. Též titulkům v…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 28 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
