Historie národů zná šťastná období. Lidé v nich objevují tradiční či nové hodnoty, jako jsou svoboda, podnikavost, čest, nebo třeba spravedlnost. Všichni chtějí podle nich žít, budují podle nich nové instituce - třeba demokratickou vládu, korektní podnikatelské prostředí, nezávislé soudy a média - a těší se, že to tak bude navždycky. Pak ale národům obvykle někdo vystaví účet, může to být mocnější soused nebo domácí diktátor. Šťastný národ potom své hodnoty buď ubrání, stojí ho to ale vždy nějaké oběti. Může ale také o své štěstí přijít: prohraje a přizpůsobí se poměrům, ve kterých žít nechtěl. Někdy tak svůj účet splácí desítky let. Výročí 21. srpna připomíná, jak občané této země jedno takové šťastné období zažili, jak jeho hodnoty neuměli a ani nechtěli bránit a jak účet spláceli normalizací. Dnes je přitom jisté, že nějaké dluhy ještě zbyly.
Největší kapitulace
Magické označení „srpen“ obvykle přidělujeme 21. srpnu 1968. Tehdejší invaze vojsk Varšavské smlouvy obnovila úplnou kontrolu Moskvy nad Československem, Rusové ale za to zaplatili úplným pádem své prestiže u levicové části západní společnosti. Vlastně šlo o událost, která byla v řádu věcí sovětského impéria. Nevybočovalo z něho ani to, že československé komunistické elity okamžitě zapomněly na své dosavadní řeči o svobodě nebo demokracii a místo toho začaly ochotně vykonávat příkazy okupantů. Z dnešního pohledu je zajímavější, jak se s cizí invazí a kapitulací vlastních elit vyrovnal…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
