Přestavba Paláce kultury v Kongresové centrum stála dvě miliardy korun, stamiliony se utratí na technické zabezpečení a policejní manévry, nelze vyloučit hmotné škody při pochodech vzrušených demonstrantů Prahou. Zářijové zasedání Mezinárodního měnového fondu a Skupiny Světové banky nás tedy přijde na pěkné peníze. Vyplatí se nám to vůbec?
Proč jsme je jenom zvali
Když se čeští politici v roce 1995 začali zajímat o pořadatelství výročního zasedání dvou významných ekonomických institucí, o peníze nešlo. Chtěli předvést, že jsme prvními na východoevropské cestě k ekonomické prosperitě. „Stali bychom se první postkomunistickou zemí, kde se něco takového pořádá,“ říkal tehdy nadšeně ministr financí Ivan Kočárník. V roce 1996 nám skutečně pořadatelství přiklepli a superlativy tehdy nešetřil ani premiér Klaus, ani prezident Havel.Ideologické nadšení ale vyprchalo: hospodářský růst se dostal do záporných čísel a gloriolu postkomunistického přeborníka jsme ztratili. Také Světová banka a Mezinárodní měnový fond přišly o pověst silných a moudrých ochránců světové ekonomiky. Fond nedokázal předpovědět měnovou krizi v Asii a Brazílii, Světovou banku zase kritici odsoudili, když se zjistilo, že půjčuje peníze nikoli podle potřeb chudých zemí, ale často podle zájmů bohatých států. Experti jako americký profesor Allan Meltzer nebo bývalý poradce Thatcherové Alan Walters začali loni pochybovat o samotném smyslu existence obou institucí. Velké varování přišlo…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
