Na samé výspě nejstaršího křesťanského světa se při pohledu z vyhořelého minaretu rýsuje téměř apokalyptická scéna: z rozšlapaných skořápek domů se šklebí skvrny barevných dlaždic. Rozvaliny vylidněné pevnosti se chvějí, ostrou sluneční září letí dva černí jezdci. Rozbitým Agdamem se potlouká hrstka Arménů, pasou dobytek a rozebírají, co po karabašské válce zbylo z šedesátitisícového ázerbájdžánského města. Barevné kovy prodají dráž, šrot levněji. A v horku oranžově planou granátovníky.
Být pranárodem
Náhorní Karabach, který si v prvním etnicko-teritoriálním konfliktu v bývalém SSSR v letech 1988–94 vybojoval pofidérní nezávislost, má více než nejasný status. Samozvanou, dnes již jen Armény osídlenou republičku, jejíž obyvatelstvo bylo před válkou ze 30–40 % ázerbájdžánské, mezinárodně neuznává ani sama Arménie, ačkoli… Ačkoli karabašská konzulka v Jerevanu nevydá novináři vízum bez arménské akreditace; ačkoli o cestovní pasy Karabašanů se stará arménské ministerstvo vnitra; ačkoli karabašský hubený rozpočet (zhruba 15 milionů USD) z podstatné části financují právě arménské úvěry… Většinu dosídlenců tvoří arménští běženci z Ázerbájdžánu, často se zabydlují ve válkou poničených a vylidněných ázerbájdžánských vesničkách. Profesní specialisté pro státní instituce od guvernéra po učitele jsou ale převážně Jerevanci - na ně je spolehnutí. Dokonce chudičké muzeum, kterým se od roku 1996 pyšní cílevědomě armenizovaný Lačin, vede jerevanská…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
