Prvního ledna už po desáté promluvil k občanům prezident Václav Havel. Hned na začátku řekl, že nadcházející rok by pro nás měl být „časem nových úvah o našem společném životě“, a že by považoval za skvělé, kdyby to byl „rok velké změny k lepšímu“. Havel tedy promluvil hlasem většiny - změnu si u nás přeje kdekdo. Jaká by ale měla být? A od koho ji můžeme čekat?
Jsme údem světa
Komentátory a některé politiky prezidentův projev nijak nenadchl. Vyčetli mu, že mluví příliš obecně, a vlastně nic neříká. Většinu prostoru totiž věnoval nikoli Česku, jak jsme na to u nás zvyklí, ale situaci světa. „Lidé čekali ostrá slova k současné politické bídě, dočkali se jakéhosi eseje,“ napsal v Mladé frontě Martin Komárek. Prostě se od Havla čekal nějaký další rudolfinský projev, v němž by to velkým stranám pořádně natřel, pohaněl opoziční smlouvu a naopak podpořil snahy o její zánik. Pak by následovalo cosi, co tak dobře za poslední dva tři roky známe. Část politiků a novinářů by byla nadšena a volala: Havel je náš člověk!, druhá část by na něj nadávala a vyčítala mu, že se „nepolitickou politikou“ protiví demokratickým pořádkům. Jsme prostě zvyklí, že jde především o nás a že naše problémy jsou ty nejzásadnější. A považujeme za ně obvykle to, co je nám předkládáno: zda vznikne superkoalice, bude odvolán ten či onen ministr nebo padne pakt mezi ČSSD a ODS… Hlubší analýza současné české politiky zřejmě scházela i jednomu z jejích výrazných architektů,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 30 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
