Nejdůležitější událost českých dějin popsal František Palacký následujícím způsobem: „Říšský maršálek Haupt z Pappenheimu vyzval Husa u přítomnosti falckraběte Ludvíka, aby odvoláním zachoval život i duši svou. Hus odpověděl, že cítí se v duši své nevinen, i že na té pravdě, kterou učil a kázal, nyní vesele chce umříti. Tu oba páni tleskli rukama a odešli, kat pak zapálil hranici.“ Od té chvíle se Češi rozešli s Evropou, roztržka nastala také v samotném českém národě. Následující náboženské války dvakrát úplně zničily zemi, pak byli Husovi přívrženci dvě stě let stíháni inkvizicí, poslední dvě století naopak vedl Husův příklad vlastence k boji za národ a stal se symbolem všech jeho politických režimů. Časy se ale mění. Češi ztratili zájem o dějiny poté, co byly několikrát přepsány, dokonce ani Husova tragédie nikoho příliš netrápí. Pozoruhodný pokus o nové oživení husovské tradice tak podnikl návštěvník z ciziny, polský papež Jan Pavel II. Při své první návštěvě Prahy před deseti lety vyzval Čechy ke „změně mentality a zcela novým vztahům“. Když se tímto způsobem vyléčí „jizvy“, které tu zůstaly po náboženských sporech minulých století, podaří se prý uzdravit také „ještě nezacelené rány uplynulých desetiletí“. Pomoci na této cestě měla husovská komise České biskupské konference, které se účastnili vědci z Česka i ciziny, příslušníci nejrůznějších církví. Měli především zjistit, jaký vlastně byl Jan Hus a jaký byl jeho příběh. Komise ukončila slavnostně svou práci 12.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 29 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
