O jednom seznamu

Nositel Nobelovy ceny za literaturu Josif Brodskij v jednom svém eseji napsal, že jediné, co nás může při pohledu na dějiny zachránit před moralizováním je vědomí dějinného kontextu. Tvůrci nového dokumentárního cyklu Ztráta paměti na závěr každého ze čtyř dílů promítají seznam osob popravených v politických procesech padesátých let. Defilé jmen je ovšem selektivní: spisovatel Jiří Stránský a režisér Milan Maryška do něj nezařadili jedenáct oběšenců z asi nejproslulejšího monstrprocesu té doby, procesu s „protistátním a spikleneckým centrem“ Rudolfa Slánského a spol. Mezi jmény popravených nenajdeme ani Slánského či Reicina, ale ani Clementise nebo Margolia. Ještě než člověk začne moralizovat a vykřikovat cosi o „novém ztrácení paměti“, jako to už učinilo Právo, stojí snad za to zeptat se, proč se tak asi autoři rozhodli. Předně ten dokument není historickou analýzou. Nepopisuje mechanismy a procesy stalinistické diktatury, jejímž zřejmě zákonitým produktem byla i likvidace vlastních tvůrců, nýbrž se soustředí na etickou rovinu onoho bezpráví. Věnuje proto pozornost těm, kteří věděli, proč se proti režimu postavit a proč při tom riskovat svobodu a svůj život. Situace těchto lidí byla od počátku zcela odlišná od těch, které revoluce, již sami rozpoutali a jíž sloužili, použila jako svou rituální potravu. Odlišná byla ve chvíli zatčení, při výsleších (i když prostředky byly jistě obdobné), při soudní frašce a jiná byla i v lágrech, kde linie mezi protilidovým …