Nevýnosné poučení

Pohostinské inscenace ruského režiséra Sergeje Fedotova představují v několika posledních sezonách výrazné obohacení domácího divadelního spektra. Fedotov ctí literu i ducha předlohy a nesnaží se prosadit navzdory autorovi, zároveň však dokáže vést herce k soustředěným výkonům a je uznávaným mistrem ve vytváření sugestivní atmosféry: reprezentuje zkrátka v dobrém slova smyslu tradiční pojetí, jaké je u nás již delší dobu na ústupu; českému divadlu dominují režiséři, kteří dramatický text chápou spíše jen jako východisko k vlastní více či méně nezávislé kreaci. V samé podstatě takového „neinterpretujícího“ režijního přístupu se ovšem skrývá jedno zásadní riziko: inscenace založená na důvěře v autora nevyhnutelně umocňuje všechny případné slabiny i mělkosti předlohy. Úměrně tomu roste význam dramaturgické přípravy, respektive úvahy, proč a s jakým cílem se zvoleným textem zabývat. Ostrovského Výnosné místo je sice sžíravou kritikou své doby, postrádá však nadčasovost textů Gogolových či Bulgakovových, jimž se Sergej Fedotov věnoval ve svých předchozích českých režiích. Hra pojednává o mladém vzdělaném muži, jenž se rozhodne raději žít v chudobě, než aby se zapojil do výnosného kolotoče korupce, servility a pokrytectví; tytéž ideály hodlá vštípit i své mladičké manželce. Samotné téma donkichotské vzpoury proti morální letargii je jistě atraktivní a svým způsobem věčné; neméně lákavá jistě byla i blízkost řadě otázek tak říkajíc žhavě současných: Ostrovskij hovoří o…