Shakespeare, nebo telefonní seznam

Není to tak dávno, kdy se na filozofických fakultách našich univerzit (i když nikoli na katedrách anglistiky) kladla studentům záludná otázka: Je v americké literatuře možný socialistický realismus? Zaskočeným posluchačům bylo po chvíli trapného ticha sděleno, že jakpak by ne - podívejte se kupříkladu na Hrozny hněvu Johna Steinbecka, kde autor nejen kritizuje vykořisťovatelskou kapitalistickou společnost, ale též poukazuje na cesty k nápravě, zejména na organizovaný třídní boj. Názornější příklad marxisticky chápané literatury v české minulosti snad ani najít nelze a nechuť k zideologizovaným přístupům k slovesnému umění je ve světle středoevropských dějin zcela zřejmý. Ne tak ve Spojených státech amerických.

Dějiny psali vítězové



Postmoderní literárněkritická teorie s sebou přinesla nejen smrt kantovské estetiky a ideje krásna, ale i nivelizaci žánrů a odbourávání nároků na formální aspekty daného díla. Takže na stejné úrovni stojí jak vrcholná řecká tragédie, tak žalářový záznam neznámého čínského imigranta z minulého století. A protože po staletí byly potlačovány hlasy nejrůznějších menšin (vždyť Michel Foucault kdysi prohlásil, že moc funguje prostřednictvím psaného projevu, a tudíž jak oficiální historii, tak respektovanou beletrii psali vítězové), je jím nyní v americké demokracii nutno poskytnout patřičný prostor. Což je mimochodem ústřední motto celého systému „politické korektnosti“.Na první poslech nezní takové teze špatně: dát…